Lubomír Železný
Základní informace
Narození	16. března 1925 Ostrava Československo Československo
Úmrtí	29. září 1979 (ve věku 54 let) Praha Československo Československo
Místo pohřbení	Modřanský hřbitov
Žánry	klasická hudba
Povolání	hudební skladatel, korepetitor a rozhlasový režisér
Ocenění	Státní cena Klementa Gottwalda (1973) zasloužilý umělec (1975)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Lubomír Železný, narozený jako Lubomír Želazný (16. března 1925 Ostrava – 29. září 1979 Praha) byl československý hudební skladatel, rozhlasový hudební režisér a korepetitor.

Během gymnaziálních studií docházel soukromě na hodiny hudební teorie k ostravským skladatelům Josefu Schreibrovi a Janu Šoupalovi. Ve školním roce 1942–43 studoval kompozici ve třetím ročníku na brněnské konzervatoři, ta byla ovšem nacisty uzavřena a po korepetitorském působení v ostravské opeře byl totálně nasazen na práci ve vítkovických železárnách. V době druhé světové války byli vězněni i oba jeho rodiče, jak matka Cecílie, roz. Krygelová (* 1901), tak otec František (1896–1942), který zemřel v koncentračním táboře Mauthausen. Po válce si změnil příjmení na "Železný" a odešel do Prahy^[1], kde v letech 1945–48 studoval v kompoziční třídě Karla Janečka na tamní konzervatoři, krom toho studoval ještě soukromě u Karla Boleslava Jiráka.^[2] Ve studiích pokračoval na nově otevřené Akademii múzických umění u Pavla Bořkovce a Karla Janečka. Po studiích pracoval jako korepetitor ostravské opery a hudební režisér československého rozhlasu. Od roku 1951 působil jako skladatel a aranžér v AUSu, od roku 1956 pak jako skladatel ve svobodném povolání. Stál u vzniku Svazu českých skladatelů a koncertních umělců, jehož byl od roku 1972 až do své předčasné smrti předsedou.^[2] Roku 1973 obdržel Státní cenu Klementa Gottwalda, roku 1975 mu byl udělen titul zasloužilý umělec.^[3] V roce 1977 podepsal Provolání československých výborů uměleckých svazů, známé jako Anticharta.^[4]

Jeho hudba vycházela ze symfonické zvukovosti definované Mahlerem či Šostakovičem a z klasicky definovaných melodií. V některých skladbách jsou patrny známky neobarokního cítění. V pozdnějších dílech je znát inklinace k zjednodušení hudebního jazyka. Nejhranější skladbou je jeho Symfonie pro malý orchestr, za kterou obdržel roku 1973 Státní cenu Klementa Gottwalda.^[3] Je autorem hudby k televizní pohádce Dařbuján a Pandrhola z roku 1959.^[5]

• Sonáta pro flétnu a klavír (1943)
• Čtyři polky pro klavír (1948)
• Kvartet pro flétnu, housle, violu a violoncello (1948)
• 1. smyčcový kvartet (1960)
• 2. smyčcový kvartet (1968)
• Kvintet pro dvoje housle, klarinet, violu a violoncello (1969)
• Dechový kvintet (1970)
• Sonáta pro housle a klavír (1971)

• Symfonická věta (1947)
• Dvě gavoty (1955)
• Koncert pro housle a orchestr (1959); nahrán Českou filharmonií s Bruno Bělčíkem a Václavem Neumannem
• Symfonie pro velký orchestr (1963)
• Koncert pro flétnu, smyčce a klavír (1966); nahrán Českou filharmonií s Jiřím Válkem a Václavem Neumannem
• Koncertantní hudba pro violu, smyčce a klavír (1969); nahrána Musici di Praga a Milošem Konvalinkou
• Symfonie pro malý orchestr (1971)
• Koncert č. 2 pro housle a orchestr (1976); nahrán Symfonickým orchestrem Československého rozhlasu v Praze s Petrem Messiereurem a Milošem Konvalinkou v roce 1978

• Písně na texty lidové poezie (1948)
• Zbojnické písně pro tenor a orchestr (1958)
• Tři smíšené sbory na texty Rabíndranátha Thákura (1967)
• Dva mužské sbory na texty Rabíndranátha Thákura (1968)

• Československý hudební slovník osob a institucí II. (M–Ž), 1965, Státní hudební vydavatelství, Praha, s. 1017

• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Lubomír Železný
• Seznam ne všech skladeb od L. Železného s odkazy na popisy