Charúdž
Stát	Libye Libye
Souřadnice	27°8′25″ s. š., 17°28′26″ v. d.
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Charúdž (arabsky هروج, tj. výron, výtok)^[1] je velké vulkanické pole o rozloze 42 až 45 tisíc čtverečních kilometrů ve střední Libyi. Je jedním z několika vulkanických polí v této zemi a společně s pohořím Tibesti je jeho původ připisován účinkům geologických zlomů v zemské kůře.

Nachází se zde přibližně 150 sopek, včetně četných čedičových kuželů a asi 30 malých štítových sopek, spolu s krátery a lávovými proudy. Většina pole je pokryta lávovými proudy, které vznikly v trhlinách v zemské kůře; zbytek lávových toků pochází z malých štítových sopek, stratovulkánů a struskových kuželů. Některé z těchto průduchů mají velké krátery. Vulkanismus v Charúdži zablokoval starověké řeky a vedl k vytvoření jezera Megafezzan.

Sopečná činnost v Charúdži začala asi před 6 miliony lety a pokračovala až do pozdního pleistocénu. Existuje řada generací lávových proudů, které se nachází v sopečném poli Charúdž, nejnovější proudy z holocénu z doby před 2310 ± 810 lety. Existují zprávy o aktivitě fumarol.

Charúdž se nachází ve střední Libyi^[2] a jeho nejvyšším vrcholem je Garet es Sebaa o nadmořské výšce 1 200 metrů. Jeho sopečný původ byl poprvé zjištěn v roce 1797 a v té době měl pověst obtížně přístupného místa kvůli odlehlosti a nepřátelskému terénu,^[1][3] a proto se mu průzkumníci a objevitelé vyhýbali. Město Al-Foqaha se nachází 15 kilometrů severozápadně od okraje Charúdže,^[4] ropná naleziště se nachází směrem na sever.

Lávová pole mají malou výšku hornin vulkanického původu a jsou přerušovaná sopečnými kužely,^[5] pokrývají plochu 42 až 45 tisíc čtverečných kilometrů,^[6] což z něj činí největší z čedičové vulkanické pole severní Afriky. Pozůstatky erupcí mají tloušťku 300 až 400 metrů ve středu Charúdže^[1] ve formě naskládaných lávových proudů,^[7] celkový objem vulkanických hornin byl odhadnut na asi 5 tisíc kubických kilometrů.^[8] Pole Al Charúdž al Aswad (Černý výron) v severní části Charúdže a Al Charúdž al Abjad (Bílý výron) na jihu jsou považovány za části hlavního vulkanického pole Charúdže,^[6] Aswad má mnohem větší rozlohu než pole Abjad,^[6] nebo je dvěma samostatnými sopkami, které se začaly vzájemně překrývat během pliocénu.^[9]

Starší lávové proudy jsou zcela zploštělé erozí, zatímco novější stále vykazují čerstvé povrchové struktury^[1] a některé lávové proudy ještě nedávno vytékaly z hor do okolní krajiny.^[1] Povrchové rysy zahrnují jak typ lávy aa, tak typ pahoehoe,^[2] a existují lávové kanály, lávové tunely a praskliny na hromadící se lávou (tumuly).^[2] Sopečné horniny zde nemají velkou tloušťku, klesá ze 145 metrů ve středu na několik metrů na okrajích,^[6] a tak se mezi lávovými proudy lze často spatřit podložní sedimentární horniny.^[10]

Zdá se, že většina láv pochází z trhlin v zemské kůře^[1] vzniklých vlivem dajk a tektonických zlomů.^[6] Kromě toho se zde nachází asi 150 jednotlivých vulkanických masivů a více menších sopečných kuželů, z nichž mnohé tvoří řady kuželů a někdy mají velké krátery a které se vyskytují především v části Al Charúdž al Abjad.^[1] Krátery v Charúdži jsou hluboké jámy se strmými stěnami^[2] až i široké a mělké prohlubně, které jsou často vyplněny materiálem erodovaným z jejich boků.^[2] Freatomagmatické procesy vyvolané interakcí podzemní vody se stoupajícím magmatem daly vzniknout některým z těchto velkých kráterů, zatímco jiné vznikly, když lávová jezera odtekla mezerami v jejich okrajích.^[2] Stejně jako u puklinových průduchů je poloha jednotlivých kuželů a masivů dána podzemními puklinami a často odrážejí aktivitu dajk^[6] a některé kužely byly aktivní byly i vícekrát.^[6]

V Charúdži se nachází přibližně 30 štítových sopek s výškami 100 až 400 metrů, jako jsou Um el Garanigh a Um el Glaa a menší stratovulkány s výškami 80 až 250 metrů^[1] jako je Garet el Graabia v lávovém poli; některé stratovulkány se nacházejí na štítových sopkách.^[1] Sypané kužele se skládají z lapilli, lávových bomb a tufů,^[2] s pyroklastickým materiálem uloženým na okrajích kráteru.^[2] Tvorba sypaných kuželů byla občas doprovázena subpliniovými erupcemi, které ukládaly tefru na velké plochy.^[2]

Malé prohlubně v lávových polích obsahují občasná jezera naplněná jílem a v částech lávového pole se vyvinula říční síť,^[1] která občas na jaře přiváděla vodu.^[7] Některé krátery vykazují důkazy bývalých a občasných kráterových jezer.^[7] Počínaje koncem miocénu růst sopečného pole blokoval již existující drenáže a jihozápadně od Charúdže vytvořil uzavřenou pánev,^[9] která byla vyplněna jezerem Megafezzan a je možné, že jezero přes sopečná pole občas přetékalo.^[9]

Charúdž se nenachází blízko hranice zemských desek.^[2] Jeho vulkanismus a jiných afrických vulkanických polí, která se nacházejí na vrchních kupolích zemské kůry, se dá vysvětlit přítomností horkých skvrn, ale v případě Charúdže je plášťový chochol považován za nepravděpodobný.^[6] Alternativně může být vulkanismus v Charúdži důsledkem průniku tří geologických struktur paleozoického až třetihorního stáří a tání mělkého pláště nebo riftingového procesu v pánvi Syrty.^[6] Wau an Namus je někdy považuje za součást sopečného pole, další vulkanická pole v Libyi jsou Gharyan, Gabal as Sawada, Gabal Nuqay a Tibesti, z nichž některá patří do dlouhé linie známé jako Tibetská linie.^[8] Vulkanismus se postupem času posunul na jih, ačkoli novější snahy o radiometrické datování naznačují,^[9] že sopečná aktivita z geologického hlediska zde probíhala ještě v nedávné době.^[6]

Sopečné pole má tloušťku 250 až 530 metrů, třetihorní povrch se vyskytuje mezi paleozoickými až třetihorními pánvemi Murzuk a Syrta;^[1] záliv Velká Syrta během miocénu zasahoval do pohoří Charúdž.^[1] Řada vln a tektonických linií, z nichž některé se nacházejí na okrajích mezi geologickými bloky, charakterizuje horniny pod lávami Charúdže a ovlivnily umístění sopečných průduchů.^[1] Horniny jsou eocenního až oligocenního stáří a skládají se ze slepence, dolomitu, vápence, opuky a pískovce, známého jako formace Bishimah;^[4] tam, kde jsou lávy Charúdž je řidší, tvoří často bílé výběžky.^[2]

Erupce v Charúdži vytvořily relativně jednotné vulkanické horniny sestávající z olivínového čediče,^[1] který tvoří tholeitický až alkalický čedič;^[7] alkalické bazalty byly původně interpretovány jako hawaiit.^[4] Minerály obsažené ve vulkanických horninách zahrnují klinopyroxen, olivín, plagioklas a titanomagnetit, se sekundárním kalcitem, iddingsitem, hadcem a zeolitem.^[5] Na základě kompozičních rozdílů byly vulkanické horniny rozděleny na staršího a mladšího původu.^[4]

Na některých místech v severní Charúdži byl nalezen upravený čedič, který je hustý a jehož olivín byl přeměněn na iddingsit.^[1] Lávy obsahují inkluze kamenného materiálu, pyroxen, peridotit a lherzolit.^[7] Chybí fonolit a trachyt.^[4] Magma vzniklo v hloubce 70 až 74 kilometrů.^[6]

Nejstarší vulkanické horniny v Charúdži nejsou starší než pliocén, i když se předpokládá přítomnost pohřbených miocenních lávových proudů v severním části Charúdže.^[1] Nejstarší erupce byly datovány buď jako 6,4 milionu let staré^[7] nebo z pozdního pliocénu, původně se předpokládalo, že aktivita pokračovala do pozdního pleistocénu;^[6] Wau an Namus může být starý 200 tisíc let.^[8] Většina lávového pole je mladší než 2,2 miliony let, zdá se, že produkce láv postupem času klesala.^[6] Některé erupce mohly být dostatečně velké, aby ovlivnily okolní životní prostředí.^[6]

Sopečná aktivita v Charúdži je rozdělena do různého počtu fází, včetně jednoho šestigeneračního schématu a čtyřtřídního schématu založeného na složení a věku.^[5] Radiometrické datování stanovilo nejstarší generaci lávových proudů původ v pozdním pozdním pliocénu a stáří zjištěné paleomagnetickou analýzou je v souladu se stářím stanoveným na základě stupně eroze proudů.^[11] Nejstarší generace lávových proudů tvoří většinu pole a byla až na výjimky zcela zploštělá erozí.^[1] Již existující údolí ovlivnila umístění lávových proudů nejstarší generace a také druhé nejstarší, i když v menší míře.^[1]

Generace přechodného lávového proudu byla s největší pravděpodobností umístěna během pleistocénu.^[1] Lávové proudy středního věku se nachází hlavně v centrální části pohoří Charúdž a mají rozpoznatelné formy proudění. Jejich povrchy ztratily původní mikrostruktury a jsou často pokryty velkými bloky.^[1]

Nejmladší generace lávových proudů jsou málo erodované, i když je stále lze rozdělit na starší generaci, která ztratila většinu povrchových prvků a na mladší generaci s čerstvými povrchy. Mladší generace láv je odvozena z data po vlhkém období, které začalo 4 tisíce let^[1] před naším letopočtem v neolitu; nejmladší data získaná v lávových proudech jsou z doby 2 310±810 let před naším letopočtem.^[6] Před objevením těchto údajů se vědci domnívali, že vulkanická činnost Charúdže skončila před 100 tisíci lety.^[6]

Charúdž může být stále aktivní^[6] s ohledem na přítomnost částečné taveniny na dně kůry a seismickou aktivitu Hun Graben.^[6] Některá toponyma jako Garet Kibrit („Sirná hora“) odkazují na vulkanickou a solfatarickou aktivitu vulkanického pole.^[1]

Teploty v Charúdži kolísají mezi 12 stupni v lednu až 32 stupni v červenci. Vulkanické pole leží v aridním klimatu s ročními srážkami 5 až 25 milimetrů,^[2] ale vyšší části hor jsou vlhčí než okolí.^[1] Před 6000 lety byla oblast mnohem vlhčí a rozsah Sahary byl přibližně poloviční než dnes.^[2]

Vegetace se vyskytuje v suchých údolích.^[1] V údolích žijí paovce hřívnatá, ptáci, lišky, gazely a králíci a Charúdž používají jako pastvinu Arabové z kmene Tubu. 4 tisíce let staré petroglyfy nacházející se v Charúdži zobrazují antilopy a dobytek. Byly nalezeny neolitické kamenné zbraně vyrobené z hornin Charúdže a několik mlýnských kamenů objevených v římských městech Leptis Magna a Kyréna skutečně pochází ze sopečného pole.^[12]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Haruj na anglické Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Charúdž na Wikimedia Commons