Základním transliteračním systém přepisu japonštiny v českých textech je Čekošiki rómadži (チェコ式ローマ字).^[zdroj?] Tento přepis nemá jednoho konkrétního autora, jedná se o systém spontánně vzniklý shodou mnoha japanologů. Tento přepis vznikl na základě analogie se dříve vzniklými systémy přepisů (některé z nich se ve světě používají dodnes) se zohledněním specifiky českého prostředí. Systém v maximální míře zohledňuje české zvyklosti zápisu zvuků, v maximální míře odráží vzájemnou podobnost mezi zvuky v češtině a v japonštině s tím, že také zohledňuje některé zvláštnosti japonské gramatiky/způsobu zápisu v japonštině. Japonština používá tři základní složky písma, a to kandži, neboli znaky — ty mají úlohu převážně zobrazovat funkci významovou (ideogramy) a v podstatně menší míře fonetickou (většinou v zastaralých textech) — a dvě slabičné abecedy, hiraganu a katakanu, které mají naopak převážně fonetickou funkci.

Tyto odlišnosti můžeme rozdělit do několika základních typů:

• Partikule は, へ a を. Partikuli は čteme a zapisujeme jako wa, pokud jde o partikuli označující téma; v ostatních případech ji čteme a zapisujeme jako ha. Partikuli へ čteme a zapisujeme jako e, pokud jde o partikuli označující směřování kam, v ostatních případech ji čteme a zapisujeme jako he. Partikule を nejčastěji označuje předmět (koho, co) – její zápis kolísá mezi tvary o, ’o (w)o a wo, podle záměru pisatele. Pokud pisatel bez dalšího naznačuje pouze výslovnost, zapíše o (což je jinak shodné s kanovým お), pokud chce zároveň naznačit, že jde o partikuli を, použije některý z naposledy jmenovaných zápisů.
  • Slovo へえ obdobně přepisujeme jako é.
• Redukci ve výslovnosti při přepisu nezohledňujeme (např. あした vyslovujeme [ašta], ale zapisujeme ašita; たくさん vyslovujeme [taksan], ale zapisujeme takusan, あります vyslovujeme [arimas], ale přepisujeme arimasu)
• U slov, kde v přepisu se vyskytuje kombinace -ei, převládá výslovnost -é (pokud ve výslovnosti není ráz), tuto skutečnost však v přepisu nerespektujeme, tj. zachováváme přepis -ei.
• Rozdíly v přízvuku (tónovém) neoznačujeme/nezapisujeme zejména z těchto důvodů: 1. přízvuk se obvykle v různých nářečích liší (jakož i ve „standardní“ japonštině – podle původu mluvčího); 2. v japonštině obvykle nebývá příliš výrazný; 3. vyznačení přízvuku je obvykle obtížně dohledatelné.

• Respektovat délku ve výslovnosti (označenou i ve fonetickém zápisu v japonštině)
• Nespojovat určitou kombinaci určitých znaků paušálně s jediným přepisem výslovnosti. V japonštině v mnohonásobně větší míře, než v evropských jazycích totožně zapsané slovo může mít různou výslovnost podle různého významu/souvislosti. (např. 今日は se čte jako [konniči wa] pokud jde o pozdrav nebo [kjó wa], pokud jde o začátek věty, kde tématem je dnes/dnešek; japonské jméno 元一 se čte Motoiči nebo Motokazu nebo Gen’iči v závislosti na tom která konkrétní osoba je nositelem tohoto jména)
• Řídit se zápisem přímo v japonštině a ne transliterací do jiného jazyka, protože jiné jazyky používají jiné systémy a zejména v jiných jazycích, na rozdíl od češtiny, může být vyznačení délky ve výslovnosti problematičtější a z toho důvodu nezřídka opomíjeno.
• Respektovat, zda ve výslovnosti existuje ráz (tj. následné vyslovení téže hlásky opakovaně nebo oddělené vyslovení různých (podobných na požadavky mluvidel) hlásek tam, kde v jiných případech se toto spojení vyslovuje jako dvojhláska. Tento ráz mezi samohláskami označujeme apostrofem (’), v některých případech (nejčastěji „dlouhých“ souhlásek) zdvojením.
  • Samostatnou kapitolou je výslovnost sloves typu 問う [tou], kde u, následující po o nevyjadřuje dloužení předchozího o, ale samostatnou koncovku.

V hlavičce tabulky jsou uvedeny zkrácené názvy: hira pro hiraganu, kata pro katakanu, čekošiki, hebonšiki (pro moderní zápis) hebon var. (variace hebonšiki rómadži: původní styl, „odfláknutý“ (t.j. nepřesný) styl, jiné variace včetně „německého“ stylu), nihon/kunrei (vzhledem k malým rozdílům mezi nihonšiki rómadži a kunreišiki rómadži budou rozdíly uváděny za lomítkem pro kunreišiki rómadži a to jen na místech, kde je to rozdílné – v témže sloupci, wápuro, ruský a ukr. (pro systém Hidehiko Nakazawy).

* Upozornění: pro relevanci převodu mezi jednotlivými přepisy platí pouze vztah: kana → jiný jeden konkrétní přepis (např. hiragana → ukr. nebo katakana →‎ hebonšiki ap. nelze se však spoléhat na porovnání mezi jednotlivými jinými přepisy navzájem, tedy ne např. hebonšiki → čekošiki, a už vůbec ne hebon var. → čekošiki, neboť to v určitých případech může vést k závažným chybám a mystifikacím.

• příklady
• pokud je samohláska na začátku slova nebo , v IPA začíná na [ʔ]

• BAREŠOVÁ, Ivona; DYTRTOVÁ, Monika. Problematika české transkripce japonštiny a pravidla jejího užívání. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. 96 s. Dostupné online. ISBN 978-80-244-4017-0.