Svatý Bonifác
Svatý Bonifác
arcibiskup a mučedník
Narození	675? Wessex
Úmrtí	5. června 754 Dokkum, Frísko
Svátek	5. června
Místo pohřbení	Dom zu Fulda (Fulda, Německo)
Místo působení	Crediton
Státní občanství	Wessexské království a Franská říše
Řád	Řád svatého Benedikta
Vyznání	katolická církev
Uctíván církvemi	římskokatolická církev a církve v jejím společenství, anglikánská církev
Patronem	Pivovarníků, Fuldy, Německa, Světových dnů mládeže
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Svatý Bonifác (česky zastarale někdy také Dobroděj^[1]), rodným jménem Winfried (675^? Wessex – 5. června 754 Dokkum, Frísko), byl jedním z představitelů křesťanské anglosaské misie na evropské pevnině, apoštolem Germánů, svatým patronem Německa a arcibiskupem v Mohuči. V římskokatolické a v anglikánské církvi je slaven jako svatý mučedník.

Narodil se jako Winfried přibližně v roce 675 ve Wessexu. Lákal jej mnišský způsob života, takže již jako mladý oblát vstoupil do kláštera benediktinů v Exeteru, kde obdržel veškeré vzdělání. Poté působil jako učitel latinské gramatiky. Napsal několik pojednání a skládal rovněž latinskou poezii. Ve třiceti letech byl vysvěcen na kněze a po vzoru benediktinů začal toužit po misionářském životě. V roce 716 se pod Willibrordovým vedením vydal na kontinent, do Fríska. Misie byla ovšem neúspěšná, v té době ve Franské říši vypukla válka mezi Radbodem a Karlem Martelem a Winfried byl nucený se vrátit do Anglie. O dva roky později se na kontinent vrátil a působil jako misionář v německých zemích až do své smrti v roce 754.^[2]

Jeho zásluhy tkví především v organizačních schopnostech a reformátorské důslednosti, díky které došlo k významnému posunu vpřed, co se týká myšlení franské církve a jejího propojení s římskou církví. Jeho zásluhou bylo znovu obnoveno západní císařství, nejprve pod vedením Karla Velikého a poté Oty Velikého v roce 962. V roce 718 se vypravil do Říma za papežem Řehořem II., aby obdržel jeho pověření a požehnání k misijní činnosti ve Franské říši. Papež jej v témže roce zároveň přejmenoval na Bonifatia. V roce 722 se znovu vydal za papežem, protože jeho pravomoci vůči franské šlechtě byly velice malé a neúčinné. V Římě byl vysvěcen na biskupa a obdržel pověřující dopis ke Karlu Martellovi, který jej následně vyslal šířit křesťanskou víru na svém území. Papež Řehoř III. vysvětil Bonifáce na arcibiskupa s pravomocí světit biskupy a zakládat nové diecéze, a ještě o několik let později (cca r. 738) jej ustanovil apoštolským legátem pro Bavorsko, Alamanii, Hesensko a Durynsko. Do roku 740 založil kláštery v Amöneburgu, Fritzlaru, Kitzingenu, Tauberbischofsheimu či ženský klášter v Ochsenfurtu, kde se stala představenou Thekla. U Geismaru skácel Donarův dub.^[zdroj?]

V letech 738–747 uspořádal v Bavorsku hranice stávajících biskupství a v Durynsku zakládal biskupství nová, například v Erfurtu nebo Würzburgu. S podporou Karlomana a Pipina Krátkého, kteří byli proreformně a prořímsky zaměřeni, se podílel na vybudování nového církevního systému pro celou franskou říši.^[zdroj?]

Pipin se nakonec postavil na stranu franské šlechty proti působení Bonifáce i proti jeho usednutí na trůn kolínského biskupství. Bonifác se raději stáhl a žil střídavě v Mohuči a v klášteře ve Fuldě, který založil v roce 744. Tento klášter se stal střediskem křesťanství a misijního snažení v tehdejších německých zemích. Od roku 1869 se zde každoročně konají konference německých biskupů.^[2].^[3]

Zemřel násilnou smrtí u Dokkumu při své poslední misijní cestě do Fríska spolu se svými 52 společníky. Jeho ostatky byly neseny z Utrechtu přes Mohuč do Fuldy, kde Bonifác založil klášter. Tělo je dodnes pohřbeno v sarkofágu v kryptě pod hlavním oltářem dómu ve Fuldě.^[2]

Jeho synovci byli svatý Willibald, biskup z Eichstättu, a svatý Wunibald. Jeho neteří byla řeholnice Svatá Valburga.^[zdroj?]

Díky svým spolubratřím z Fuldy byl Bonifác oslavován ihned po smrti a brzy byla napsána legenda o jeho životě a mučednictví. Bonifác bývá vyobrazen jako biskup s odznaky svého úřadu (berla, mitra, pallium); charakteristickým atributem je kniha proťatá mečem, Bonifác ji pozdvihl na svou obranu před svým vrahem. V legendárních scénách se zobrazuje jeho vstup do kláštera (obláčka), misijní činnost (nejčastěji jak doprovází Willibrorda, káže pohanským Frísům nebo jak je křtí), tři římské cesty k papeži, jak světí krále Pipina III., dále jeho mučednická smrt, při níž bývá vyobrazen s některými, rovněž svatořečenými druhy, Eobanem a Adalarem, od 16. století také Bonifácovo Nanebevzetí a apoteóza v nebi. V malbě křídlových oltářů jej nejčastěji doprovází další misionáři Leander ze Sevilly, Augustin z Canterbury, Willibrord, Anscharius, Wolfgang, svatý Vojtěch, Gerhard z Csanádu nebo Rupert ze Salcburku.^[zdroj?]

• země a regiony: Německo, Bavorsko, Franky, Hesensko a Durynsko, celá Evropa
• města: Utrecht, Mohuč, Fulda, Hameln, Exeter
• arcidiecéze kolínská, biskupství v Münsteru, Paderbornu, Trevíru, Hildesheimu a Osnabrücku
• řád benediktinů

• nejstarší byla kaple sv. Bonifáce na falci Slavníkovců v Libici nad Cidlinou z 10. století,
• Kostel svatého Bonifáce v Dolním Hanychově, části Liberce
• Kostel svatého Bonifáce v  Loších na předměstí Čáslavi

• FRANZEN, August. Malé církevní dějiny. Praha: Zvon, 1995. 
• HEYDUK, Josef. Svatí církevního roku. Praha: Vyšehrad, 2012. 
• LAWRENCE, Hugh. Dějiny středověkého mnišství. Brno: CDK, 2001. S. 64–68. 
• Lexikon der christlichen Ikonographie, díl 5, A-C, Wolfgang Braunfels (ed.). Herder Basel-Freiburg-Rom-Wien 1994, s. 427-435.

• Seznam světců a mučedníků katolické církve

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Svatý Bonifác na Wikimedia Commons
• Tento článek čerpá z 11. vydání Encyclopædie Britannicy z roku 1911, nyní již volného díla (public domain), z hesla (anglicky) „Saint Boniface“, jehož autorem je Consuelo Maria Aherne.