Schillerův dům (Lipsko)
| Schillerův dům v Lipsku | |
|---|---|
 Schillerův dům v Menckestraße | |
| Účel stavby | |
Sídlo památníku | |
| Základní informace | |
| Výstavba | 1717 |
| Přestavba | 18. století, 19. století, 1896–1897, 1911, 1929–1934, 1966–1969, 1985–1989, 1997–1998 |
| Současný majitel | Historické muzeum v Lipsku |
| Pojmenováno po | Friedrich Schiller |
| Poloha | |
| Adresa | Menckestraße 42, Lipsko,  Německo |
| Souřadnice | 51°21′31,68″ s. š., 12°21′46,08″ v. d. |
| Další informace | |
| Web | https://www.stadtgeschichtliches-museum-leipzig.de/besuch/unsere-haeuser/schillerhaus/ |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Schillerův dům (německy Schillerhaus) je malý původně selský dům v Lipsku v městské části Gohlis (Menckestraße 42). V horním poschodí tohoto domu žil v létě roku 1785 Friedrich Schiller, jenž zde napsal 2. akt svého dramatu Don Carlos a vypracoval truchlohru Fiesco a první náčrt své básně Ode an die Freude (Óda na radost), kterou později dokončil v Drážďanech. Budova je nejstarším zachovaným selským domem v lipské městské oblasti a zároveň sídlem Schillerova památníku, jenž je pobočkou Historického muzea v Lipsku.
Historie budovy
[editovat | editovat zdroj]První léta domu
[editovat | editovat zdroj]| FIESCO: Ale s veselou sousedé! Tvařme se třeba jako mazaní dědicové, kteří jdou s nářkem za rakví, a přitom se hlasitě smějí do kapesníku! Ale mohli bychom také dostat zlou macechu. Buďsi, necháme ji hartusit, a hodujme! VERRINA (rozhořčeně): Nebesa a země! a sami nehneme prstem? – kam jsi to klesl, Fiesco? Kde je ten muž, který tak z duše nenáviděl tyranství? Vzpomínám na dobu, kde by se tě zmocnila zuřivost při pouhém spatření koruny. – Padlý synu republiky! Ty si zodpovíš, že nedám ani haléř za svou nesmrtelnost, jestliže duch se takto opotřebuje již v životě. FIESCO: Jsi nenapravitelný podivín. Ať si Doria strčí Janov do kapsy a začachruje ho tuniským pirátům, co je nám potom? My budeme pít kyperské a líbat hezká děvčata. Fiesco [přel. Valter Feldstein][1] |
Budova byla postavena v roce 1717 jako jednopodlažní dům (obytná stáj) jednoho maloselského třístranného dvora v tehdejší vesnici Gohlis. Tato stavba vytvořená z pěchované hlíny se skládala z obytné části, předsíně s černou kuchyní a jedné stáje.[2] Ve druhé polovině 18. století byla budova přestavěna a rozšířena, aby se vytvořila další obydlí pro letní hosty. Při tom byla přestavěna i stáj a vzniklo také nové poschodí.
Schillerova doba strávená v tomto domě
[editovat | editovat zdroj]Tehdy 25letý Schiller žil v horním patře domu od 7. května do 11. září 1785. Pobýval zde na základě pozvání kruhu přátel právníka Christiana Gottfrieda Körnera. V bývalé stáji ve stejné době žil vydavatel Georg Joachim Göschen, jenž toto ubytování Schillerovi zprostředkoval. Během svého pobytu v Lipsku napsal básník druhé dějství Dona Carlose, Fiesca a první náčrt básně Óda na radost.
Znovuodhalení a působení Schillerova spolku
[editovat | editovat zdroj]V roce 1841 byl z iniciativy Roberta Bluma, lipského divadelního sekretáře a jednoho z průkopníků revoluce v letech 1848/49, znovuobjeven Schillerův dům jako místo básníkova působení, načež zde byl zřízen památník. Dům byl otevřen 11. listopadu 1841 slavnostním odhalením nově postavené slavobrány s pamětní deskou, na níž byl nápis těchto slov: „Zde žil Schiller a v roce 1785 tu napsal Ódu na radost“. Dne 24. října 1842 byl Robertem Blumem založen Lipský Schillerův spolek. V roce 1848 byla zpřístupněna Schillerova světnice. Roku 1856 hrozila tomuto domu demolice a dražba, načež Schillerův spolek získal 2150 tolarů prostřednictvím darů a finančního závazku jednoho z členů správní rady. Tímto členem byl historik Heinrich Wuttke.[3][4] V následujících letech prošla budova a její okolí stavebními úpravami. V roce 1864 se podařilo dům v pozemkové knize přepsat na Schillerův spolek. Podle stanov se měl po rozpuštění spolku dům stát majetkem města, jakmile se město zaváže, že památník bude zachován. V letech 1896/97, 1911 a 1929–34 následovaly další stavební úpravy. Roku 1911 byla architektem Maxem Langheinrichem podle svého původního vzhledu znovu vystavěna slavobrána. Dne 4. prosince 1943 prorazila během bombardování střechu hořčíková zápalná bomba a uvízla v Schillerově bývalé ložnici. Tuto bombu se podařilo odstranit. Poté byly do wurzenského dómu Panny Marie přemístěny cenné výstavní exponáty, které z části postihl osud válečných ztrát.[5]
Schillerův dům během období NDR
[editovat | editovat zdroj]V roce 1949 rozpustila saská státní vláda Schillerův spolek a podřídila Schillerův dům kulturní masové organizaci Kulturbund der DDR. Vlastníkem budovy se stalo město Lipsko. V roce 1961 se Schillerův dům stal pobočkou Historického muzea v Lipsku. V letech 1966–69 a 1985–89 proběhly další opravy Kastelánova domu (vedlejší budova) a změny nádvoří a zahrady, což značně narušilo historický vzhled a nenávratně odstranilo jak historickou strukturu omítek, tak jejich původní barvy.
Schillerův dům po znovusjednocení Německa
[editovat | editovat zdroj]V roce 1995 musel být Schillerův dům uzavřen kvůli riziku zřícení. V letech 1997/98 následovaly rozsáhlé stavebně-archeologické průzkumy z veřejných i soukromých prostředků s následnou konzervací a restaurováním. Dne 28. října 1998 byl Schillerův dům znovu otevřen. V roce 2002 byla zahrada podle svého historického předobrazu nově přepracována v selskou zahradu.
| „ | Svoboda je u člověka to, co ho činí nepředvídatelným pro sebe a pro jiné. | “ |
| — Rüdiger Safranski, Schiller oder die Freiheit als Problem.[6] | ||
-
Schillerův dům v roce 1843 -
Schillerův dům na ocelorytině Alberta Henryho Payna, ca. 1850 (součást sbírky 20 rytin s lipskými motivy) -
Schillerův dům v Gohlisu u Lipska kolem roku 1860 -
Schillerův dům kolem roku 1895 -
Schillerův dům nahlížený z ulice Schillerweg -
Pamětní deska na Schillerově domě
_24_377_1_Das_Schillerhaus_in_Gohlis.PNG)
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Schillerhaus (Leipzig) na německé Wikipedii.
- ↑ SCHILLER, Friedrich. Fiesco a jeho janovské spiknutí tragédie o 5 dějstvích. Překlad Valter Feldstein. Praha: Orbis, 1962. 115 s. S. 17.
- ↑ ZIEGERT, Christof. Lehmwellerbau : Konstruktion, Schäden und Sanierung. Stuttgart: Fraunhofer-IRB-Verlag, 2003. 340 s. ISBN 978-3-8167-6314-7. S. 99. (německy)
- ↑ Hauskauf und Instandhaltung [online]. Stadtarchiv Leipzig [cit. 2021-02-24]. Stadtarchiv Leipzig, 2.3.25 Schillerverein zu Leipzig 102, 103, 167. Dostupné online. (německy)
- ↑ Den Ankauf des Hauses am 11. November 1856 unterstützten: Institutionelle Dokumente; Spenderliste für das Schillerhaus, Handschrift auf Papier [online]. Europeana [cit. 2021-02-24]. Dostupné online. (německy)
- ↑ WINTERSTEIN, Ulrike. Der Leipziger Schillerverein von 1840–1859. Leipzig, 1996. Diplomová práce. (německy)
- ↑ SAFRANSKI, Rüdiger. Schiller oder die Freiheit als Problem. Literaturstraße : Chinesisch-deutsches Jahrbuch Für Sprache. 2005, Band 6, s. 41. ISBN 3-8260-3255-1. (německy)
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- Gedenkblatt zur Erinnerung an den Besuch im Schillerhaus, Leipzig-Gohlis. Leipzig: Rat der Stadt, Dezernat Volksbildg, Abteilung für Kunstangelegenheiten, 1954. 2 s. (německy)
- HOCQUEL-SCHNEIDER, Sabine. Instandsetzung und Restaurierung des Schillerhauses in Leipzig. In: Landesamt für Denkmalpflege Sachsen. Denkmalpflege in Sachsen : Mitteilungen des Landesamtes für Denkmalpflege 1999. Halle (Saale): [s.n.], 1999. S. 102–110. (německy)
- Das Schillerfest in Leipzig. Illustrirte Zeitung. 9. Dezember 1843, Nr. 24, s. 377–378. Dostupné online. (německy)
- Das Schillerhaus in Leipzig-Gohlis. Příprava vydání Volker Rodekamp. Leipzig: Stadtgeschichtliches Museum, 1998. 96 s. ISBN 978-3-7950-3905-9. (německy)
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Schillerův dům na Wikimedia Commons - (německy) (anglicky) Oficiální web
Text is available under the CC BY-SA 4.0 license; additional terms may apply.
Images, videos and audio are available under their respective licenses.
