Radiopalác na Vinohradské třídě
Průčelí Radiopaláce z Vinohradské třídy
Účel stavby
Společenské a kulturní prostory, bydlení
Základní informace
Sloh	rondokubismus
Architekt	Alois Dryák
Výstavba	1922-1925
Poloha
Adresa	Vinohradská 1789/40 Praha 2, Vinohrady 120 00  Praha 2, Česko Česko
Souřadnice	50°4′38″ s. š., 14°26′23″ v. d.
Další informace
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Radiopalác (v době vzniku Poštovní nákupna, později též Palác Radio)^{[pozn. 1]} je stavba v rondokubistickém (nebo též tzv. národním, či dekorativním) stylu. Hlavní vchod do paláce je na Vinohradské třídě č. 1789/40^{[pozn. 2]} a vedlejší vchody v ulici Blanická č. 1789/26 a Sázavská 1790/25, Vinohrady, Praha 2.

Šestipatrová budova zabírá celý domovní blok a nachází se na místě Seidlovy usedlosti, poslední vykoupené usedlosti na Vinohradech.

Fasáda je zdobena ve stylu art deco a najdeme na ní atributy stavebníka, např. poštovní trubku či lipové listy. Průčelí jsou členěna arkýři, balkony a výraznou hlavní římsou. Do tří křídel ve tvaru písmene U je vsazeno ještě nižší, dvoupatrové křídlo, ve kterém se nacházelo kino a společenský sál. Ten byl za 2. světové války poškozen při náletu, rekonstrukce proběhla v roce 1946.^[2]

Autorem paláce je český architekt Alois Dryák, jenž se podílel například také na architektonickém řešení pomníku svatého Václava a pomníku Františka Palackého. Dále se podílel na výstavbě hotelu Central (dnes Hotel Kempinski) v Hybernské ulici. Radiopalác, stejně jako další Dryákovy stavby, se vyznačují nadčasovostí, vytříbeným stylem a funkčností.

Radiopalác vznikl v letech 1922–1925, do provozu byl uveden koncem roku 1924. Výstavbu financovalo Ústředí československých poštovních a telegrafních zřízenců, částečně z příspěvků členů.^[3]

Původní název paláce byl Poštovní nákupna. Poštovní nákupna byl svépomocný podnik státních a veřejných zaměstnanců, který jim nabízel nejrůznější zboží na splátky, prostřednictvím smluvních prodejen.^[4] (Poštovní nákupna zanikla v roce 1943, kdy byla začleněna do družstva Bratrství.^[5]) Název Poštovní nákupna byl umístěn nad vstupem do budovy, nápis Radiopalác je pozdější.

V letech 1924–1925 v budově Poštovní nákupny sídlil Radiojournal, který si zde v pronajatém čtyřpokojovém bytu od 1. července 1924 zařídil studio (tehdejší terminologií atelier). Dne 15. března 1925 se Radiojournal přestěhoval do blízké budovy Orbis (dnes Vinohradská 62).^[6] Dne 1. října 1924 zahájilo v suterénu provoz kino Radio, které pod tímto názvem hrálo do poškození budovy náletem v únoru 1945 (po opětovném uvedení do provozu již neslo nový název Květen).^[7]

V 50. letech 20. století se přechodně též užíval název kulturní dům Kabinetu odborářské výchovy.^[8]

Přes krátké působení Radiojournalu se ujal název Palác Radio nebo Radiopalác nejen pro kino Radio, ale i pro celou budovu na Vinohradské 58. O původním vztahu k poště a telegrafu svědčí reliéf na fasádě nad hlavním vchodem sestávající z poštovní trubky a blesků (symbol telegrafu).

Po otevření zde sídlil sekretariát Ústředí československých poštovních a telegrafních zřízenců a 44 bytů bylo pronajato především poštovním zaměstnancům.^[3]

Součástí nového objektu byl kinosál (kino Radio), restaurace, kavárna a dva přednáškové sály. Výnosy této komerční části sloužily k podpoře vdov a sirotků, případně nemocných členů Ústředí československých poštovních a telegrafních zřízenců (v době vzniku Radiopaláce se celkem jednalo asi o 15 000 přispívajících členů).^[3] Komerčně byly pronajímány i jiné části, např. zde byla vinohradská pobočka Legiobanky.^[9]

V únoru 1945 bylo kino Radio poškozeno při náletu a přerušilo provoz. Rekonstrukce byla ukončena v roce 1946 a provoz kina (již pod novým názvem kino Květen) byl slavnostně zahájen 2. května 1946 promítáním dokumentárního filmu Otakara Vávry Cesta k barikádám.^[10]

Funkci společensko-kulturního prostoru si Radiopalác zachoval i po 2. světové válce. Provoz kina Květen byl ukončen v roce 2002, následně je sál využíván ke společenským akcím. Budova je vybavena dvěma sály a restauracemi. Konala se zde divadelní představení, koncerty a vystoupení slavných umělců. Po privatizaci slouží především jako prostory pro konání plesů, galavečerů a rautů, firemních akcí, kongresů, konferencí a seminářů, ale také svateb, módních přehlídek, tanečních kurzů a vystoupení, maturitních plesů a podobně.

Vyšší patra paláce jsou obytná.

• LÍBAL, Patrik. Palác Radio; Kancelářská budova Čs. tabákové režie; Nakladatelský dům Orbis. In: PLATOVSKÁ, Marie. Slavné stavby Prahy 2. Praha: Foibos Books, 2011. ISBN 978-80-87073-35-3. S. 210–214.

• Palác Orbis (sousedící budova, autorem je rovněž Alois Dryák)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Radiopalác na Wikimedia Commons
• radiopalac.cz
• radiopalac.com