Japonská bitevní loď Mikasa v Jokosuce.
Základní údaje
Typ	Predreadnought
Číslo trupu	4[1]
Jméno podle	三笠山, Mikasa-jama – alternativní jméno hory Wakakusa v prefektuře Nara
Objednána	loděnice Vickers, Sons & Maxim v Barrow-in-Furness, Spojené království Velké Británie a Irska[1]
Zahájení stavby	24. ledna 1899[1]
Spuštěna na vodu	8. listopadu 1900[1]
Uvedena do služby	1. března 1902[1]
Osud	20. září 1923 vyřazena od 1926 památník[1]
Souřadnice	35°17′6,82″ s. š., 139°40′27,79″ v. d.
Předchůdce	Asahi
Následovník	třída Katori
Takticko-technická data
Výtlak	14 358 T normální 15 179 T plný[2]
Délka	131,67 m celkem 121,92 m mezi svislicemi[2]
Šířka	23,23 m max[2]
Ponor	7,93 m[2]
Pohon	25 vodotrubných kotlů Belleville 2 vertikální invertované tříválcové parní stroje s trojnásobnou expanzí Humphrys, Tennant and Co. 2 hřídele 16 000 k indikovaný (11 768,0 kW[p 1]) projektovaný 16 431 k indikovaný (12 085,0 kW[p 1]) skutečný[3]
Palivo	700 t uhlí normál 1546 t uhlí max[2]
Rychlost	18 uzlů (~ 33,3 km/h) projektovaná 18,537 uzlů (~ 34,3305 km/h) při zkouškách[3]
Dosah	7 000 námořních mil při 10 uzlech (12 964 km při 18,5 km/h)[2]
Posádka	859[2]
Pancíř	Kruppova ocel: 229 mm boční pás (na koncích zeslabený na 102 mm) 254 až 356 mm barbety 152 až 356 mm přední a zadní přepážka 152 mm čelo kasemat 356 mm velitelská věž 51 až 76 mm paluba[2]
Výzbroj	Po dokončení: 4 × 305 mm/40 Vickers (2×II) 14 × 152 mm/40 (14×I) 20 × 76,2 mm/40 (20×I) 8 × 47 mm/40 3-pdr kanón Hotchkiss (8×I) 4 × 47 mm Hotchkiss s krátkou hlavní (4×I) 4 × 450mm podhladinový torpédomet[2]
Ostatní	6 × 60cm světlomet[2]

Mikasa (japonsky 三笠) je bitevní loď typu predreadnought, původně sloužící u Japonského císařského námořnictva, dnes muzejní loď a poslední dochovaný predreadnought světa. Byla jednou z šesti japonských bitevních lodí (Fudži, Jašima, Šikišima, Hacuse, Asahi a Mikasa), které tvořily hlavní námořní údernou sílu Japonska v rusko-japonské válce v letech 1904-1905. Ve službě byla v letech 1902–1923, přičemž od roku 1921 sloužila jako pomocná loď. Nachází se ve městě Jokosuka v Japonsku.

Mikasa byla vrcholný predreadnought a koncepčně vycházela z předchozí Asahi. Největší změnou proti ní bylo rozdělení trupu na více vodotěsných úseků a celkově zdokonalení konstrukce trupu.

Hlavní výzbroj tvořila 4 děla 305mm/40 umístěná po dvou ve věži na přídi a zádi. Dostřel děl činil oficiálně 8 námořních mil, ale byly zaznamenány případy, kdy Japonci stříleli značně nepřesně i na 10 námořních mil. Rychlost palby byla v praxi zhruba jedna rána za 50 sekund. Hmotnost granátu byla 385,5 kg. Věže byly vybaveny výtahem a nabíjecím zařízením umožňujícím nabití při libovolném náměru a odměru (na rozdíl od předchozí třídy). Sekundární výzbroj tvořilo 14 děl 152 mm/40, která byla umístěna po pěti v kasematě na každém boku a zbývající děla byla umístěna na vrchní palubě. Hmotnost granátu byla 45,5 kg. Terciární výzbroj tvořilo 20 děl 76 mm/40 a 12 děl 47 mm/40. Pro zaměřování sloužily dva 120cm dálkoměry Barr & Stroud. Kromě děl byla Mikasa ještě vyzbrojena 4 torpédomety ráže 457 mm. Zbraní v době vzniku již překonanou byl kloun.

Lodní pancéřování bylo částečně z Harveyovy ocele a částečně z Krupovy ocele. Hlavní ochranou byl pancéřový pás v nejtlustším místě 229 mm silný pozvolna zeslabující směrem dolů a skokově směrem k přídi a zádi až na nejtenčích 102 mm. Traverznice, které pás spojovaly s barbetami hlavních věží měly tloušťku 356 – 152 mm. Pancéřová paluba měla 51 mm (plochá část) a 76 mm (skosy). Délka pancéřové citadely byla 78 metrů z celkové délky lodi 131 m. Kasematy byly chráněny 152 mm pancířem z vnější strany a 51 mm pancířem ze zbývajících stran. Věže hlavních děl chránil pancíř 254 mm (čelo) a 203 mm (zbylé části). Velitelská věž měla tloušťku 381 mm (stěny) a 105 mm (strop). Záložní velitelská věž měla pancíř 76 mm.

Pohonná soustava byla tvořena 24 kotly Belleville a dvou vertikálních trojčitých strojních agregátů s celkovým výkonem 16 000 koňských sil. S tímto se dařilo dosahovat na svou dobu slušných 18,5 uzlů. Zásoba uhlí byla standardně 700 tun a dostačovala pro dojezd 8500 námořních mil při desetiuzlové rychlosti. Odlitek kormidelního rámu dodala továrna E. ŠKODA PILSEN.

Posádku lodi tvořilo 40 důstojníků a 790 poddůstojníků a námořníků. Za války i s admirálským štábem byl počet lidí na palubě 940.

Loď měla tmavě šedý (z dálky až černý) nátěr a na komínech po třech identifikačních bílých pruzích.

Během této války byla vlajkovou lodí japonské Rengó Kantai (Spojeného loďstva) a také jeho 1. flotily. Mikasa se účastnila všech významnějších střetů a byla v nich mnohokrát poškozena. V bitvě u Šang-Tungu dostala 20 zásahů a od potopení ji možná dělila pouze lekážní plachta. Do přístavu se doplazila s 32 mrtvými a 80 zraněnými. V bitvě u Cušimy dostala loď zásahů ještě více a ztráty dosáhly 113 mrtvých a raněných.

I po válce měla loď pohnuté osudy i když už méně historicky zajímavé.

Po skončení rusko-japonské války kotvila 11. září 1905 Mikasa v Sasebu. V 0:20 zpozorovala hlídka na lodi kouř unikající z větráku zadního skladiště 152mm granátů a v 0:30 došlo k malé explozi, po které vypukl požár. V 1:37 došlo k velké explozi, po které se Mikasa ve 2:30 potopila. Zahynulo 251 mužů a 340 bylo raněno. První tři pokusy o vyzvednutí selhaly, ale čtvrtý pokus uspěl a loď byla 8. srpna 1906 vyzdvižena a 22. srpna umístěna do suchého doku. Opravy v doku trvaly až do 24. dubna 1908.^[4] Jedna z verzí příčin zní, že výbuch inicializovali japonští důstojníci, kteří nebyli spokojeni s výsledkem Porsmouthské konference.

Ke druhé explozi – tentokrát v předním překladišti prachových náloží – došlo 3. října 1912, když loď kotvila v Kóbe. Aby se zabránilo dalším explozím, byly přední muniční sklady zaplaveny. Během exploze zahynul santó suihei (三等水兵 ~ námořník 3. třídy) N. Heidžiró a dalších osm námořníků bylo zraněno. Pozdější vyšetřování došlo k závěru, že se psychicky labilní lodník (japonsky santó suihei) Heidžiró takto rozhodl spáchat sebevraždu prostřednictvím šesti prachových náloží pro 305mm kanóny ukradených ze skladiště.^[5]

Za první světové války už se loď bojů neúčastnila. Místo toho se dočkala překlasifikace na bitevní loď druhé třídy a poté dokonce na bitevní loď třetí třídy. Své definitivní klasifikace se dočkala až po válce, kdy byla 1. září 1921 překlasifikována na kaibókan 1. třídy (~ pomocná loď, třída udávala pouze velikost plavidla).

Během hlídkování v Askoldském průlivu (42°46′29″ s. š., 132°20′38″ v. d.) v rámci mezinárodní intervence proti Sovětskému Rusku u Vladivostoku najela 16. září 1921 na mělčinu. Při uvolnění jí asistovaly kaibókany 1. třídy Fudži a Kasuga a oprava ve Vladivostoku trvala od 1. do 21. října.^[1] Poté loď přeplula do Maizurských doků, ale na moře se vrátila spíše symbolicky.

Na Washingtonské konferenci bylo rozhodnuto o omezení tonáže jednotlivých námořnictev, což vedlo k vyřazení velkého množství lodí z činné služby, aby se Japonsko vešlo do přidělené kvóty celkového výtlaku. Japonci si v tomto vymohli výjimku a to tu, že Mikasa může být místo vyřazení zachována jako památník. Loď byla přepravena do Jokosuky, zde v pro tento účel vyhloubeném bazénu zasypána. Veřejnosti byla loď zpřístupněna 12. listopadu 1926.

Navzdory zřejmému vyřazení byla loď na konci druhé světové války bombardována spojeneckými letadly. Po válce spojenci loď odzbrojili a dokonce se jeden čas uvažovalo o jejím předání Sovětskému svazu. (Z toho nakonec sešlo z důvodu špatného stavu lodi.) 14 let po válce byla loď uzavřena a nikdo se o ní nestaral. Až v roce 1960 započala rekonstrukce (mimo jiné na popud Ch. Nimitze). Rekonstrukce nebyla jednoduchá, protože díly pro ni nebyly k dispozici. Nakonec to Japonci vyřešili použitím některých dílů z dreadnoughtu Almirante Latorre, který byl v té době v Japonsku na sešrotování. Znovuotevření památníku pro veřejnost se konalo 27. května 1961. Loď je stále přístupná veřejnosti a jedná se o poslední predreadnought na světě.

• KINGSEPP, Sander. The Loss of Mikasa – 11 September 1905. In: LENGERER, Hans; AHLBERG, Lars. Contributions to the History of Imperial Japanese Warships. [s.l.]: [s.n.], 9. 2008. Ebook Paper V. S. 33 až 36. (anglicky)
• KINGSEPP, Sander. Fire and Low-Order Explosion in the Forward Magazine – 3 October 1912. In: LENGERER, Hans; AHLBERG, Lars. Contributions to the History of Imperial Japanese Warships. [s.l.]: [s.n.], 9. 2008. Ebook Paper V. S. 37 až 40. (anglicky)
• NOHOVCOVÁ, Ladislava. ŠKODOVÁCKÉ LOKOMOTIVY, TRAMVAJE A TROLEJBUSY ve fotografiích a dokumentech. první. vyd. Plzeň: Starý most s.r.o., 2012. 184 s. ISBN 978-80-87338-20-9. Kapitola Před rokem 1900, s. 15, fotografie. 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Mikasa na Wikimedia Commons