Lebesgueova míra je v teorii míry standardní způsob přiřazení míry podmnožinám n-rozměrného eukleidovského prostoru. Pro n = 1, 2 nebo 3 se shoduje se standardním pojmem délky, plochy nebo objemu. Obecně se nazývá n-rozměrný objem, n-objem nebo jednoduše objem^{[pozn. 1]}. Lebesgueova míra se používá v analýze v reálném oboru především pro definici Lebesgueova integrálu. Množiny, kterým lze přiřadit Lebesgueovu míru, se nazývají Lebesgueovsky měřitelné; míra Lebesgueovsky měřitelné množiny A se v tomto článku označuje λ(A).

Lebesgueova míra je pojmenovaná po francouzském matematikovi Henri Lebesgueovi, který ji popsal v roce 1901. V roce 1902 vyšel jeho popis Lebesgueova integrálu. Obojí bylo publikováno jako část jeho disertace v roce 1902^[1].

Lebesgueova míra se často značí dx; toto označení nesmíme zaměňovat se stejně značenou objemovou formou variety.

Jestliže délku (otevřeného, uzavřeného nebo polouzavřeného) intervalu ${\displaystyle I=\langle a,b\rangle }$ označíme ${\displaystyle \ell (I)=b-a}$, pak pro libovolnou podmnožinu ${\displaystyle E\subseteq \mathbb {R} }$ definujeme její Lebesgueovu vnější míru^[2] ${\displaystyle \lambda ^{*}(E)}$ jako

${\displaystyle \lambda ^{*}(E)=\operatorname {inf} \left\{\sum _{k=1}^{\infty }\ell (I_{k}):{(I_{k})_{k\in \mathbb {N} )){\text{ je posloupnost otevřených intervalů takových, že ))E\subseteq \bigcup _{k=1}^{\infty }I_{k}\right\))$.

Lebesgueova míra je definovaná na Lebesgueově sigma algebře, která je kolekcí všech množin E splňujících „Carathéodoryovo kritérium“. Toto kritérium požaduje, aby pro každé ${\displaystyle A\subseteq \mathbb {R} }$

${\displaystyle \lambda ^{*}(A)=\lambda ^{*}(A\cap E)+\lambda ^{*}(A\cap E^{c})}$.

Pro libovolnou množinu v Lebesgueově sigma algebře se Lebesgueova míra rovná její Lebesgueově vnější míře ${\displaystyle \lambda (E)=\lambda ^{*}(E)}$.

Množiny, která nepatří do Lebesgueovy sigma algebry, nejsou Lebesgueovsky měřitelné. Takové množiny existují, tj. Lebesgueova sigma algebra je vlastní podmnožinou potenční množiny ${\displaystyle \mathbb {R} }$.

První část definice říká, že podmnožina ${\displaystyle E}$ reálných čísel je omezena na svou vnější míru pokrytím množinami otevřených intervalů. Každá z těchto množin intervalů ${\displaystyle I}$ pokrývá ${\displaystyle E}$ v tom smyslu, že sjednocení intervalů obsahuje ${\displaystyle E}$. Celková velikost libovolné množiny intervalů pokrytí může být klidně větší než míra ${\displaystyle E}$, protože ${\displaystyle E}$ je podmnožinou sjednocení intervalů, a intervaly tedy mohou obsahovat i body, které v ${\displaystyle E}$ nejsou. Lebesgueova vnější míra je největší dolní závora (infimum) velikostí všech možných takových množin. Intuitivně je to celková velikost takové množiny intervalů, které se vejdou do ${\displaystyle E}$ co nejtěsněji a nepřekrývají se.

Tím je definována Lebesgueova vnější míra. Zda je tato vnější míra také Lebesgueovou mírou množiny ${\displaystyle E}$, závisí na další podmínce. Tato podmínka se ověřuje pomocí podmnožin reálných čísel ${\displaystyle A}$, z nichž každá rozděluje množinu ${\displaystyle E}$ na dvě části: první část patří do ${\displaystyle A}$ i do ${\displaystyle E}$ (tj. průnik ${\displaystyle A}$ a ${\displaystyle E}$), druhá část patří do ${\displaystyle A}$, ale nepatří do ${\displaystyle E}$ (tj. množinový rozdíl ${\displaystyle A}$ a ${\displaystyle E}$). Na tyto dvě části množiny ${\displaystyle A}$ se aplikuje vnější míra. Pokud součet vnějších měr obou částí je roven vnější míře celé množiny ${\displaystyle A}$, a toto platí pro všechny množiny ${\displaystyle A}$, které jsou podmnožinou reálných čísel, pak Lebesgueova míra množiny ${\displaystyle E}$ je rovna její vnější míře. Intuitivně to znamená, že množina ${\displaystyle E}$ nesmí mít nějaké podivné vlastnosti, které způsobí rozdíl v míře jiné množiny, pokud je množina ${\displaystyle E}$ použita jako „maska“, která „vyřezává“ z množin ${\displaystyle A}$ části, pro které Lebesgueova vnější míra nevytváří Lebesgueovu míru. (Takové množiny nejsou Lebesgueovsky měřitelné.)

• Jakýkoli uzavřený interval ⟨a, b⟩ reálných čísel je Lebesgueovsky měřitelný a jeho Lebesgueova míra je délka b−a. Otevřený interval (a, b) má stejnou míru, protože rozdíl uzavřeného a otevřeného intervalu sestává pouze z koncových bodů a a b a má míru nula.
• Jakýkoli kartézský součin intervalů ⟨a, b⟩ a ⟨c, d⟩ je Lebesgueovsky měřitelný a jeho Lebesgueova míra je (b−a)(d−c), tj. plocha příslušného obdélníka.
• Jakákoli Borelovská množina je Lebesgueovsky měřitelná; existují však Lebesgueovsky měřitelné množiny, které nejsou Borelovské.^[3][4]
• Libovolná spočetná množina reálných čísel má Lebesgueovu míru 0.
• Speciálně Lebesgueova míra množiny racionálních čísel z libovolného intervalu je 0, i když množina racionálních čísel je v intervalu hustá.
• Cantorova množina je příkladem nespočetné množiny, která má Lebesgueovu míru nula.
• Pokud platí axiom determinovanosti, pak všechny množiny reálných čísel jsou Lebesgueovsky měřitelné. Avšak axiom determinovanosti je nekompatibilní s axiomem výběru.
• Vitaliho množiny jsou příkladem množin, které jsou neměřitelné pomocí Lebesgueovy míry. Jejich existence závisí na axiomu výběru.
• Osgoodovy křivky jsou jednoduché rovinné křivky s kladnou Lebesgueovou mírou^[5] (lze dokázat malou úpravou konstrukce Peanovy křívky). Dračí křivka je dalším neobvyklým příkladem.
• Libovolná přímka v ${\displaystyle \mathbb {R} ^{n))$ pro ${\displaystyle n\geq 2}$ má Lebesgueovu míru nula; obecně každá vlastní nadrovina má v obklopujícím prostoru Lebesgueovu míru nula.

Lebesgueova míra na ℝⁿ má následující vlastnosti:

1. Jestliže A je kartézský součin intervalů I₁ × I₂ × ... × I_n, pak A je Lebesgueovsky měřitelná a ${\displaystyle \lambda (A)=|I_{1}|\cdot |I_{2}|\cdots |I_{n}|}$, kde ${\displaystyle |I|}$ označuje délku intervalu I.
2. Jestliže A je disjunktní sjednocení spočetně mnoha disjunktních Lebesgueovsky měřitelných množin, pak A je také Lebesgueovsky měřitelná a λ(A) se rovná sumě měr příslušných množin.
3. Jestliže A je Lebesgueovsky měřitelná, pak je měřitelný i její doplněk.
4. Pro každou Lebesgueovsky měřitelnou množinu A je λ(A) ≥ 0.
5. Jestliže A a B jsou Lebesgueovsky měřitelné a A je podmnožinou B, pak λ(A) ≤ λ(B). (Důsledek bodů 2, 3 a 4.)
6. Spočetná sjednocení a průniky Lebesgueovsky měřitelných množin jsou Lebesgueovsky měřitelné. (Toto není důsledek bodů 2 a 3, protože systém množin, který je uzavřený na doplňky a disjunktní spočetná sjednocení, nemusí být uzavřený na spočetná sjednocení: ${\displaystyle \{\emptyset ,\{1,2,3,4\},\{1,2\},\{3,4\},\{1,3\},\{2,4\}\))$.)
7. Jestliže A je otevřená nebo uzavřená podmnožina ℝⁿ (nebo dokonce borelovská množina, viz metrický prostor), pak A je Lebesgueovsky měřitelná.
8. Jestliže A je Lebesgueovsky měřitelná množina, pak je „skoro otevřená“ i „skoro uzavřená“ ve smyslu Lebesgueovy míry (viz věta o regularitě pro Lebesgueovu míru).
9. Lebesgueovsky měřitelnou množinu lze „vmáčknout“ mezi nějakou její otevřenou nadmnožinu a uzavřenou podmnožinu. Tato vlastnost se používá jako alternativní definice Lebesgueovské měřitelnosti. Přesněji ${\displaystyle E\subset \mathbb {R} }$ je Lebesgueovsky měřitelná právě tehdy, když pro každé ${\displaystyle \varepsilon >0}$ existuje otevřená množina ${\displaystyle G}$ a uzavřená množina ${\displaystyle F}$ tak, že ${\displaystyle F\subset E\subset G}$ a ${\displaystyle \lambda (G\setminus F)<\varepsilon }$.^[6]
10. Lebesgueovsky měřitelnou množinu lze „vmáčknout“ mezi nějakou její nadmnožinu G_δ a podmnožinu F_σ. Tj. pokud A je Lebesgueovsky měřitelná , pak existuje nějaká G_δ množina G a nějaká F_σ množina F taková, že G ⊇ A ⊇ F a λ(G \ A) = λ(A \ F) = 0.
11. Lebesgueova míra, která je lokálně konečná a vnitřně regulární, je Radonova míra.
12. Lebesgueova míra je striktně kladná na neprázdných otevřených množinách, takže její nosič je celé ℝⁿ.
13. Jestliže A je Lebesgueovsky měřitelná množina míry nula, pak každá podmnožina A je také množina míry nula. Tedy každá podmnožina množiny míry nula je měřitelná.
14. Jestliže A je Lebesgueovsky měřitelná a x je prvek ℝⁿ, pak translace A by x, definovaný by A + x = {a + x : a ∈ A}, je také Lebesgueovsky měřitelná a má stejnou míru jako A.
15. Jestliže A je Lebesgueovsky měřitelná a ${\displaystyle \delta >0}$, pak dilation ${\displaystyle A}$ o ${\displaystyle \delta }$ definovaná vztahem ${\displaystyle \delta A=\{\delta x:x\in A\))$ je také Lebesgueovsky měřitelná a má míru ${\displaystyle \delta ^{n}\lambda \,(A).}$
16. Obecněji, jestliže T je lineární transformace a A je měřitelná podmnožina ℝⁿ, pak T(A) je také Lebesgueovsky měřitelná a má míru ${\displaystyle |\det(T)|\,\lambda \,(A)}$.

Všechny výše uvedené body lze stručně shrnout takto:

Lebesgueovsky měřitelné množiny vytvářejí σ-algebru obsahující všechny součiny intervalů a λ je jednoznačná úplná translačně invariantní míra, na této σ-algebře taková, že ${\displaystyle \lambda (\langle 0;1\rangle \times \langle 0;1\rangle \times \cdots \times \langle 0;1\rangle )=1.}$

Lebesgueova míra je také σ-konečná.

Libovolná podmnožina ℝⁿ je množinou míry nula, jestliže pro každé ε > 0 může být pokryta spočetně mnoha součiny n intervalů, jejichž celkový objem je nejvýše ε. Všechny spočetné množiny jsou množinami míry nula.

Každá podmnožina ℝⁿ s Hausdorffovou dimenzí menší než n má míru nula vzhledem k n-rozměrné Lebesgueově míře. Hausdorffova dimenze je relativní vůči Eukleidovské metrice na ℝⁿ (nebo libovolné metrice s ní Lipschitzovsky ekvivalentní). Naopak množina, která má topologickou dimenzi menší než n, může mít kladnou n-rozměrnou Lebesgueovu míru. Příkladem je Smithova-Volterraova-Cantorova množina, která má topologickou dimenzi 0, ale má kladnou 1rozměrnou Lebesgueovu míru.

Pro důkaz, že daná množina A je Lebesgueovsky měřitelná, se obvykle snažíme nalézt „hezčí“ množinu B která se od A liší nejvýše o množinu míry nula (tj. symetrická diference (A − B) ${\displaystyle \cup }$(B − A) je množina míry nula), a pak ukázat, že B lze generovat z otevřených nebo uzavřených množin pomocí spočetných sjednocení a průniků.

Moderní konstrukce Lebesgueovy míry je aplikací Carathéodoryovy věty o rozšíření:

Nechť n ∈ N pevné. kostka v ℝⁿ je množina tvaru

${\displaystyle B=\prod _{i=1}^{n}\langle a_{i},b_{i}\rangle \,,}$

kde b_i ≥ a_i a symbol součinu zde znamená kartézský součin. Objem této kostky je definovaný vztahem

${\displaystyle \operatorname {vol} (B)=\prod _{i=1}^{n}(b_{i}-a_{i})\,.}$

Pro libovolnou podmnožinu A množiny ℝⁿ, můžeme definovat její vnější míru λ*(A) takto:

${\displaystyle \lambda ^{*}(A)=\inf {\Bigl \{}\sum _{B\in {\mathcal {C))}\operatorname {vol} (B):{\mathcal {C)){\text{ je spočetná kolekce kostek, jejichž sjednocení pokrývá ))A{\Bigr \)).}$

Pak řekneme, že množina A je Lebesgueovsky měřitelná, jestliže pro každou podmnožinu S množiny ℝⁿ,

${\displaystyle \lambda ^{*}(S)=\lambda ^{*}(S\cap A)+\lambda ^{*}(S-A)\,.}$

Tyto Lebesgueovsky měřitelné množiny vytvářejí σ-algebru a Lebesgueova míra je definována vztahem λ(A) = λ*(A) pro libovolnou Lebesgueovsky měřitelnou množinu A.

Existence množin, které nejsou Lebesgueovsky měřitelné, je důsledkem axiomu výběru, který je nezávislý na mnoha obvyklých systémech axiomů teorie množin. Vitaliho věta, která vyplývá z axiomu výběru, tvrdí, že existují podmnožiny ℝ, které nejsou Lebesgueovsky měřitelné. S použitím axiomu výběru lze zkonstruovat různé neměřitelné množiny s mnoha překvapivými vlastnostmi, např. Banachův-Tarského paradox.

V roce 1970 ukázal Robert M. Solovay, že existence množin, které nejsou Lebesgueovsky měřitelné, není dokazatelná v rámci Zermelovy-Fraenkelovy teorie množin bez použití axiomu výběru (viz Solovayův model).^[7]

Borelovská míra souhlasí s Lebesgueovou mírou na těch množinách, pro které je definovaná; ale existuje mnohem více lebesgueovsky měřitelných množin než borelovsky měřitelných množin. Borelovská míra je translačně invariantní, ale není úplná.

Haarova míra může být definována na libovolné lokálně kompaktní grupě a je zobecněním Lebesgueovy míry (ℝⁿ s přídavek je lokálně kompaktní grupa).

Hausdorffova míra je zobecněním Lebesgueovy míry na jest užitečný pro určení míry podmnožiny ℝⁿ nižších dimenzí než n, jako podvariety, například povrchy nebo křivky v ℝ³ a fraktální množiny. Nezaměňujte Hausdorffovu míru s pojetím Hausdorffovy dimenze.

Lze ukázat, že neexistuje nekonečněrozměrná Lebesgueova míra.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Lebesgue measure na anglické Wikipedii.

• Lebesgueova věta o hustotě
• Duffinova-Schaefferova domněnka
• Bardochův-Tarského paradox
• Neměřitelná množina
  • Vitaliho množina