Koncentrační tábor Flossenbürg
Současná podoba tábora
Základní informace
Výstavba	květen 1938
Poloha
Adresa	Flossenbürg, Německo Německo
Souřadnice	49°44′8″ s. š., 12°21′21″ v. d.
Další informace
Web	Oficiální web
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Koncentrační tábor Flossenbürg (německy: Das Konzentrationslager Flossenbürg) byl nacistickým koncentračním táborem zřízeným v květnu 1938 ve Flossenbürgu v Horní Falci (Bavorsko), poblíž hranic s Československem. Až do osvobození v dubnu 1945 prošlo táborem přibližně 100 000 vězňů, z nichž nejméně 30 000 zahynulo.

Flossenbürg založili nacisté jako tábor pro „antisociální“ (vesměs političtí oponenti) a „kriminální“ živly. Umístění tábora bylo vybráno tak, aby vězni mohli být využiti jako bezplatná pracovní síla pro nedaleké žulové lomy. Ty patřily firmě Deutschen Erd- und Steinwerken (DESt – Německé zemní a kamenické práce) vlastněné SS. Flossenbürg náležel do druhé generace nacistických táborů. Je jedním z prvních, v nichž byla uplatňována nová forma teroru pod heslem „Vernichtung durch Arbeit“ (likvidace prací). Vězňové zde museli velmi tvrdě pracovat, aniž by za to dostávali odpovídající stravu a zdravotní péči, přičemž za každý přestupek byli nelítostně trestáni.

Během 2. světové války pocházela většina vězňů poslaných do Flossenbürgu a jeho přibližně 100 pobočních táborů z Němci okupovaných východních zemí. Vězni byli ubytováni v 16 dřevěných barácích, krematorium leželo v údolí hned vedle tábora. Počet baráků se postupně zvyšoval. V září 1939 převedly jednotky SS 1 000 politických vězňů do Flossenbürgu z Dachau.

V letech 1941–1942 bylo do tábora dovezeno 1 500 polských zajatců, většinou členů polského hnutí odporu. V červenci 1941 stráže SS zastřelili 40 Poláků na střelnici mimo tábor. Do září 1941 esesmani popravili asi třetinu z těchto polských zajatců.

Koncem roku 1941 zde Němci popravili asi 1 000 sovětských válečných zajatců. Kvůli přílivu sovětských zajatců byl v táboře zřízen speciální vnitřní tábor. Jejich popravy sporadicky pokračovaly až do roku 1944. V táboře Mülsen St. Micheln, což byla pobočka Flossenbürgu, došlo 1. května 1944 k povstání vězňů. Ti zapálili své pryčny a zabili několik kápů. Stráže SS povstání potlačily, přičemž žádný z vězňů nepřežil. Část povstalců Němci převezli do Flossenbürgu, kde je později popravili.

V únoru 1943 žilo v hlavním táboře Flossenbürg přes 4 000 vězňů. Více než polovina z tohoto počtu byli političtí vězni – Sověti, Češi, Nizozemci a Němci. Téměř 800 dalších byli němečtí kriminálníci, více než 100 homosexuálů a 7 Jehovistů. V průběhu války vzrůstala potřeba nucené práce pro potřeby Třetí říše. Výsledkem bylo zřízení mnoha pobočních táborů (Němci je nazývali Außenlager), které patřily pod Flossenbürg. Celkem jich vzniklo asi 100 a nacházely se hlavně v jižním Německu a na západě bývalého Československa (včetně například zámku Jezeří, kde byl vězněn také Pierre de Gaulle, bratr pozdějšího prezidenta Francie Charlese de Gaulla).

Od 1. září 1944 se tábor stal výcvikovým centrem pro obrovské množství ženských strážných (Aufseherinnen), které se rekrutovaly většinou z továrních dělnic v Německu a Polsku. Bylo vycvičeno přes 500 žen, které pak sloužily v pobočných táborech Dresden Ilke Werke, Freiberg, Helmbrechts, Holleischen (Holýšov), Leitmeritz (Litoměřice), Mehltheuer, Neustadt (u Koburgu), Nürnberg-Siemens, Oederan, Zwodau (Svatava u Sokolova) a dalších.

V roce 1945 zahrnoval táborový systém Flossenbürgu a jeho pobočných táborů na 40 000 vězňů, z čehož bylo téměř 11 000 žen. Vězni pracovali především ve zbrojním průmyslu a v lomech. Stejně jako vězni v ostatních nacistických táborech trpěli podvýživou, nemocemi, přepracováním a krutým zacházením.

Odhaduje se, že mezi dubnem 1944 a dubnem 1945 bylo zabito více než 1 500 vězňů. Došlo k instalaci 6 nových šibenic. Koncem války přesáhl počet mrtvých kapacitu krematoria. Výsledkem bylo, že esesmani začali těla házet na hromadu, kterou poté polili benzínem a zapálili. Vězni odsouzení na smrt byli drženi o hladu a samotě v tmavé kobce zvané „bunkr“ předtím, než byli popraveni.

Léto

• 4:00 hod. budíček
• 5:15 hod. nástup s počítáním
• 6:00–12:00 hod. práce
• 12:00–13:00 hod. oběd
• 13:00–18:30 hod. práce
• 19:00 hod. večerní nástup s počítáním (trval asi 1 hodinu)
• 20:45 hod. „Všichni v barácích“
• 21:00 hod. „Všichni v postelích“ (světla zhasnuta)

Zima

• 5:00 hod. budíček
• Práce – od rozednění do setmění

• Jack Agazarian, britský agent Secret Intelligence Service.
• Dietrich Bonhoeffer, německý luteránský pastor a teolog.
• Wilhelm Canaris, velitel zpravodajské služby Abwehr v letech 1935–1944. Popraven 9. dubna 1945.
• Filip, lankrabě hesenský, pravnuk královny Viktorie, guvernér Hesenska-Kasselu, člen NSDAP. Později od strany odpadl, Hitler měl navíc podezření, že lankrabě má podíl na pádu Mussoliniho. Uvězněn v táboře v září 1943. Věznění přežil a zemřel v roce 1980.
• Ján Golian a Rudolf Viest, slovenští generálové a velitelé Slovenského národního povstání. Zřejmě popraveni v táboře.
• Jaromír Hirschau (v roce 1945 si změnil jméno na Horák) – domažlický muzikant, zpěvák lidových písní.
• Andrij Juščenko, otec bývalého ukrajinského prezidenta Viktora Juščenka.
• Václav Hošek, československý olympionik. Zastřelen při pokusu o útěk.
• Záviš Kalandra, český historik a novinář.^[1]
• Dmitrij Karbyšev, generál Rudé armády v letech 1943–1944.
• Jan Kefer, český astrolog, hermetik a publicista.
• Ferdinand Knobloch, český psychiatr
• Ignacy Oziewicz, první velitel polské odbojové armády Narodowe Sily Zbrojne.
• Hjalmar Schacht, říšský ministr hospodářství (1934–1937), prezident říšské banky (1924–1930; 1933–1939).
• Kurt Schumacher, budoucí hlava německé sociální demokracie SPD.
• Kurt von Schuschnigg a jeho žena, rakouský politik.
• Vladimír Škacha, československý voják, příslušník výsadku Silver B.
• Václav Valek JUDr., český právník a člen Sokola.
• Václav Valek ml., student právnické fakulty v Praze.
• Marcel Verfaillie, francouzský komunista a člen protinacistického odboje. Popraven v táboře.
• Jan Francl, ředitel gymnázia Benešov

Začátkem dubna 1945, když se americké jednotky začaly blížit k táboru, popravili nacisté skupinu lidí, kteří byli zapleteni do atentátu na Hitlera v červenci 1944. Jednalo se o generála Hanse Ostera, admirála Wilhelma Canarise, rev. Dr. Dietricha Bonhoeffera, Dr. Karla Sacka, Dr. Theodora Strüncka a generála Friedricha von Rabenau. Spolu s nimi byl zabit francouzský odbojář Simone Michel-Lévy, který v táboře organizoval povstání. 20. dubna 1945 začala násilná evakuace 22 000 vězňů. V táboře byli ponecháni jen ti velmi slabí. Cílem pochodu smrti byl lágr Dachau. Předtím, než vězni dosáhli svého cíle, jich více než 7 000 zemřelo vysílením nebo je zastřelily stráže SS. V druhé polovině dubna 1945 byl vypraven transport 2 500 až 3 000 vězňů do koncentračního tábora Mauthausen, dne 21. dubna dorazil transport do Horní Břízy, kde i přes pomoc místních občanů zemřelo 35 vězňů hlady.

Než americká armáda tábor 23. dubna 1945 osvobodila, zahynulo ve Flossenbürgu více než 30 000 vězňů. Vojáci jednotek 90. a 97. pěší divize našli v táborových barácích asi 1 600 nemocných a slabých vězňů.

• SS-Sturmbannführer Jacob Weiserborn – květen 1938 – leden 1939.
• SS-Obersturmbannführer Karl Kunstler – leden 1939 – červenec 1942.
• SS-Hauptsturmführer Karl Fritzsch – červenec 1942 – září 1942.
• SS-Sturmbannführer Egon Zill – září 1942 – duben 1943.
• SS-Sturmbannführer Max Kögel – duben 1943 – duben 1945.

Soud se zločinci z Flossenbürgu začal v Dachau 12. června 1946 a skončil 22. ledna 1947. 46 (někdy se udává 52) bývalých „zaměstnanců“ tábora bylo americkým vojenským soudem obžalováno ze zločinů vraždy, mučení a hladovění vězňů. 40 bylo shledáno vinnými: 15 z nich bylo odsouzeno k smrti, 11 dostalo doživotí a 14 obdrželo trest od 1 roku do 30 let vězení.

22. července 2007 bylo ve Flossenbürgu otevřeno muzeum holokaustu. Ceremonii navštívilo 84 bývalých vězňů tábora a prezident Ukrajiny Viktor Juščenko, jehož otec byl v táboře 5 měsíců vězněn.

Koncentrační tábor Flossenbürg hraje důležitou úlohu ve slavném autobiografickém románu Dva dopisy Pospischielovi německého spisovatele Max von der Grüna.

Koncentrační tábor Flossenbürg, pochody smrti na konci války a neoznačené masové hroby vězňů z těchto pochodů popisuje německý film Tichý les (Schweigend steht der Wald) z roku 2022.^[2]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Flossenbürg concentration camp na anglické Wikipedii a KZ Flossenbürg na německé Wikipedii.

• GRÜN, Max von der. Dva dopisy Pospischielovi. Doslov. Praha: NZB, 2015. 274 s. ISBN 978-80-905864-3-7. 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu koncentrační tábor Flossenbürg na Wikimedia Commons
• Holocaust.cz – Flossenbürg
• Transport smrti v Horní Bříze