Ivan Skála
| Ivan Skála | |
|---|---|
.png) Ivan Skála (Orbis, 1959) | |
| Poslanec Národního shromáždění ČSSR | |
| Ve funkci: 1960 – 1964 | |
| Ve funkci: 1964 – 1968 | |
| Poslanec Federálního shromáždění (SL) | |
| Ve funkci: 1969 – 1971 | |
| Stranická příslušnost | |
| Členství | KSČ |
| Narození | 6. října 1922 Brandýs nad Labem  Československo |
| Úmrtí | 6. února 1997 (ve věku 74 let) Praha Česko |
| Místo pohřbení | Krematorium Strašnice Vinohradský hřbitov |
| Profese | překladatel, politik, básník a novinář |
| Ocenění | národní umělec (1979) |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Ivan Skála, původním jménem Karel Hell, (6. října 1922 Brandýs nad Labem – 6. února 1997 Praha), byl český básník, překladatel ze slovenštiny, československý politik Komunistické strany Československa a poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSSR a Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Představitel dogmatického komunistického směru české kultury v období normalizace. Byl signatářem dokumentů Kupředu, zpátky ni krok! (1948) i Anticharty (1977).
Biografie
[editovat | editovat zdroj]Maturoval v roce 1941 a poté byl totálně nasazen v Německu. Po druhé světové válce (od roku 1946) se stal redaktorem Rudého práva (až do roku 1959). Angažoval se i politicky, stal se funkcionářem Svazu české mládeže a začal studovat na Vysoké škole politické a sociální v Praze. Patřil do skupiny komunistických intelektuálů soustředěných okolo redakce Rudého práva. V jeho prvních sbírkách (Křesadlo a Přes práh) jsou ještě znát ohlasy estetiky Vladimíra Holana a Františka Halase. Od počátku 50. let 20. století ale přechází k militantní a ideologické poezii. Během procesu s Rudolfem Slánským publikoval v Rudém právu slogan Psovi psí smrt!.[1] V letech 1957 – 1968 byl ředitelem nakladatelství Mladá fronta a v letech 1959-1963 prvním tajemníkem Svazu československých spisovatelů.[2]
Na 3. sjezdu Svazu československých spisovatelů roku 1963 přednesl hlavní referát.[3] Na 4. sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1967 naopak vystupoval jako představitel výrazně menšinového názoru, když agitoval proti antisocialistickým živlům, zatímco většina vystoupení (zejména českých) delegátů byla nesena silnou kritikou politických a kulturních poměrů ČSSR. V týdnech a měsících po sjezdu, kdy se vedení strany dočasně pokusilo o silové řešení revolty v řadách umělců, tyto své názory obhajoval ve veřejných debatách.[4]
Ve volbách roku 1960 byl zvolen za KSČ do Národního shromáždění ČSSR za hlavní město Praha. Mandát získal i ve volbách v roce 1964. V Národním shromáždění zasedal až do konce jeho funkčního období v roce 1968.[5][6][7]
XII. sjezd KSČ ho zvolil za člena Ústředního výboru Komunistické strany Československa. XIII. sjezd KSČ ho ve funkci potvrdil.[8] K roku 1968 se profesně uvádí jako pracovník Kanceláře Národního shromáždění z obvodu Praha 1-střed-Letná.[9]
Po federalizaci Československa usedl roku 1969 do Sněmovny lidu Federálního shromáždění (volební obvod Praha 1-střed Letná), kde setrval do konce volebního období parlamentu, tedy do voleb roku 1971.[10]
Reformní proud během pražského jara roku 1968 sledoval s podezřením. Bezprostředně po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa se sice podílel na stylizování rezoluce Národního shromáždění adresované parlamentním sborům světa na protest proti okupaci, ale brzy nato se jako politik i básník zcela ztotožnil s husákovskou linií, kterou aktivně podporoval. V době normalizace byl organizátorem normalizačního procesu v české literatuře. Od roku 1970 byl ředitelem nakladatelství Československý spisovatel, roku 1982 se stal předsedou Svazu československých spisovatelů, kterým byl až do listopadu 1989.[2]
Dílo
[editovat | editovat zdroj]Jeho básnické sbírky jsou, zvlášť po roce 1968, plně v souladu s oficiální politickou situací a s dobovými literárními zvyklostmi.
- Křesadlo, 1946
- Přes práh, 1948
- Máj země, 1950
- Fronta je všude, 1951
- A cokoliv se stane, 1957
- Ranní vlak naděje, 1958
- Zdravím vás okna, 1962
- Blankytný kalendář, 1963
- Posel přichází pěšky, 1968
- Malé zázraky, 1974
- Co si beru na cestu, 1975
- Oheň spěchá, 1979
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Jiří Sezemský, Nová doba: Kandidát na ministra kultury Staněk hájí „disidenta“ Karla Sýse, Fórum 24, 2.6.2018
- ↑ a b CHURÁŇ, Milan, et al. Kdo byl kdo v našich dějinách 20. století. 1. vyd. Praha: Libri, 1994. ISBN 80-901579-5-5. S. 474–475.
- ↑ URBAN, Zdeněk, et al. Československé dějiny v datech. 2. vyd. Praha: Svoboda, 1987. S. 528.
- ↑ RYCHLÍK, Jan. Češi a Slováci ve 20. století : spolupráce a konflikty 1914–1992. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 458.
- ↑ jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-02-14]. Dostupné online.
- ↑ jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-02-14]. Dostupné online.
- ↑ BOX-FOLDER-REPORT: 17-1-99 TITLE:On the Eve of Elections [online]. osaarchivum.org [cit. 2012-02-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-08. (anglicky)
- ↑ Přehled funkcionářů ústředních orgánů KSČ 1945–1989 [online]. www.cibulka.net [cit. 2012-02-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-01-29.
- ↑ 26. schůze [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-02-14]. Dostupné online.
- ↑ jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-02-14]. Dostupné online.
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Ivan Skála
- Ivan Skála v parlamentu
- Ivan Skála ve Slovníku české literatury po roce 1945
Text is available under the CC BY-SA 4.0 license; additional terms may apply.
Images, videos and audio are available under their respective licenses.
