Tento článek není dostatečně ozdrojován, a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.

Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněním referencí na věrohodné zdroje.

Ivan Fjodorovič Kruzenštern
Narození	8.jul. / 19. listopadu 1770greg. Hagudi manor
Úmrtí	12.jul. / 24. srpna 1846greg. (ve věku 75 let) Kiltsi manor
Příčina úmrtí	malárie
Místo pohřbení	Church of the Transfiguration of Our Lord
Alma mater	Námořní kadetní sbor (1785–1787)
Povolání	objevitel, majitel půdy a voják
Zaměstnavatel	Petrohradská akademie věd
Ocenění	Děmidovova cena (1837) zahraniční člen Královské společnosti (1837) Řád sv. Alexandra Něvského Řád sv. Vladimíra Řád bílého orla … více na Wikidatech
Choť	Julia Charlotta von Taube
Děti	Pavel Ivanovič Kruzenštern Nikolaj Ivanovič Kruzenštern Alexandr Ivanovič Kruzenštern Charlotte von Krusenstern
Rodiče	Johann Friedrich von Krusenstern
Příbuzní	Otto Paul von Krusenstern a Julia Wilhelmina von Krusenstern (vnoučata)
Podpis
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ivan Fjodorovič Kruzenštern (rusky Иван Фёдорович Крузенштерн; 19. listopadu 1770, Hagudi, Estonská gubernie, Ruské impérium – 24. srpna 1846, Kiltsi, tamtéž),^[1] vlastně Adam Johann von Krusenstern, byl ruský mořeplavec, později admirál, čestný člen Ruské akademie věd a řádný člen Královské švédské akademie věd. Proslavil se provedením první úspěšné ruské plavby kolem světa, při níž vyvrátil některé domněnky o neexistujících ostrovech.

Kruzenštern pocházel z rodu baltskoněmecké šlechty švédského původu (von Krusenstjerna), mající své statky v Estonsku. Rodina zůstala na svém panství i po zabrání Pobaltí Ruskem (1721) a vstoupila do carských služeb. Kariéra mladého Ivana/Adama postupovala obvyklou cestou: od kadeta přes gardového námořníka až po poručíka, kteroužto hodnost si vysloužil ve válce se Švédy.^[1] Roku 1793 byl vyslán „na praxi“ do Anglie^[1] a na britských lodích poznal postupně severoamerické pobřeží i Karibské moře a dostal se až do Indie a Číny.^[1]

Výprava měla na lodích Něva a Naděžda měla dopravit na Aljašku zboží a potraviny a na zpáteční cestě prodat v Číně americké kožešiny. Kromě toho byla pověřena i dalšími politickými a vědeckými úkoly. S pomocí nejmodernějších navigačních a astronomických přístrojů měla zkoumat splavnost moří a provádět oceánografické pozorování, popsat břehy Sachalinu i ústí Amuru a pořídit sbírky minerálů a rostlinstva zemí, které navštíví. Přestože nešlo o vojenskou expedici, byly obě lodi v době, kdy se v Evropě nepřetržitě válčilo, pro každý případ poměrně silně vyzbrojeny.

Kruzenšternův druh Jurij Lisjanskij (1773–1837), velitel 350tunové Něvy,^[1] byl rovněž ostřílený námořní důstojník. Vyznal se výtečně v astronomii, kartografii i matematice a jeho dosavadní dráha se téměř do detailu podobala Kruzenšternově.

První křest prodělaly obě lodi v silné bouři cestou do Anglie. Dalším cílem po týdenní zastávce na Kanárských ostrovech byla už Jižní Amerika. Díky čerstvé stravě, hlavně citronům a tykvím, které dal Kruzenštern opatřit, neonemocněl během plavby jediný námořník kurdějemi. Nutné opravy na Něvě zdržely výpravu šest neděl u ostrova Sv. Kateřiny poblíž brazilského Santa Cruzu. Tohoto času však bohatě využili přírodovědci. Při obeplouvání mysu Hoorn museli ruští námořníci bojovat s celou sérií těžkých bouří a Tichý oceán je poté přivítal pošmourným počasím a silným větrem. Dne 24. března oddělila obě lodi od sebe další bouře a mlha. Setkaly se až po sedmitýdenním odloučení u největšího z Markézských ostrovů, Nuku Hivy. Od Markéz zamířily ruské lodi k Havajským ostrovům, kde se jejich cesty rozdělily: Něva se vydala k aljašským břehům, Naděžda ke Kamčatce. Kruzenštern učinil cestou ještě jeden pokus nalézt jihovýchodně od Japonska legendární „ostrovy zlata a stříbra“. Dopadl však stejně jako jeho předchůdci.

V polovině července roku 1804 spustila Naděžda kotvy v petropavlovském přístavu. Po vyložení nákladu a doplnění zásob ji čekal nový důležitý úkol – počátkem září vyplula k japonským břehům. Cesta k jihu podél východního pobřeží japonských ostrovů byla málo známá, ztěžovaly ji lijáky a husté mlhy a jednou ohrožoval loď dokonce tajfun. Teprve po měsíci dorazila do nagasackého přístavu. Japonci se tvářili jako uctiví a vlídní hostitelé, ale s ruskou posádkou zacházeli jako ze zajatci. Po půlročním ponižujícím čekání odmítl císař pověřující listiny i dary ruského vyslance a přísně zakázal dalším ruským lodím plavbu v japonských vodách.

Zpáteční cestu podnikl Kruzenštern neznámým mořem podél západních japonských břehů, zmapoval přitom pobřeží Honšú a Hokkaida, La Pérousovým průlivem pronikl k jižnímu okraji Sachalinu a poblíž Kurilských ostrovů málem ztroskotal na podmořských útesech.

Zatímco čekal v Petropavlovsku na loď Konstantin s nákladem amerických kožešin, rozhodl se využít volného času k dořešení dvou otázek, jejichž zodpovězení přenechal La Pérouse svým následovníkům: je-li Sachalin spojen nějakou šíjí s pevninou a kudy vtéká Amur do moře a jak by bylo možno využít tohoto veletoku pro spojení sibiřských končin s Tichým oceánem. Kruzenštern začal průzkumem a mapováním východního pobřeží Sachalinu. V úzkém a mělkém Tatarském průlivu musel bojovat se silným proudem téměř sladké vody, z čehož usoudil, že ústí Amuru není daleko a za ním je zřejmě písečná šíje, spojující Sachalin s asijským břehem. Vinou nedostatečného průzkumu se dopustil hrubého omylu a jeho domněnka o poloostrovním charakteru Sachalinu přežívala ještě několik desetiletí. Teprve roku 1849 ji vyvrátil další ruský kapitán Gennadij Ivanovič Něvelskoj.

Po návratu z Ochotského moře se Naděžda s nákladem kožešin vydala k čínským břehům, přičemž se jejímu kapitánovi podařilo „smazat z mapy“ několik ostrovů, pouhých výplodů bujné fantazie španělských a portugalských mořeplavců. Dne 20. listopadu 1805 zakotvila v portugalském Macau, kam o dva týdny později dorazila i Něva. Ruské lodi vyměnily v Macau a Kantonu své kožešiny za čaj, porcelán a jiné čínské zboží a vydaly se přes Jihočínské moře a Sundský průliv do Indického oceánu. Poblíž mysu Dobré naděje se ztratily jedna druhé v mlze a do Ruska se proto vrátily odděleně. Kruzenštern se objevil v Kronštadtu po třech letech a dvanácti dnech 19. srpna 1806, o celých čtrnáct dní později než Lisjanskij, jehož cesta je pozoruhodná především tím, že z Číny až do Anglie doplul jako první kapitán v dějinách námořní plavby bez jediného mezipřistání.

První ruská plavba kolem světa otevřela novou námořní cestu z baltského Kronštadtu přes Indii a Čínu do vzdálené „ruské Ameriky“ a stala se cennou životní školou pro budoucí velké ruské mořeplavce, například pro Bellingshausena či Kotzebueho.^[1] Na vrcholu své kariéry velel Kruzenštern sboru námořních kadetů, stál u zrodu Ruské geografické společnosti a na základě dostupných poznatků o Tichomoří sestavil detailní atlas Oceánie. Ivan Fjodorovič Kruzenštern zemřel 24. srpna 1846 na malárii.

• Čtyři kapitáni

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ivan Fjodorovič Kruzenštern na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Ivan Fjodorovič Kruzenštern