Isa Genzkenová
Narození	27. listopadu 1948 (75 let) Bad Oldesloe
Země	Německo
Národnost	německá
Alma mater	Univerzita výtvarných umění v Hamburku (1968 –1971) Berlínská univerzita umění (1971–1973) Akademie umění v Düsseldorfu (1973–1977)
Povolání	sochařka, výtvarnice, fotografka
Manžel(ka)	Gerhard Richter (1982–1993)
Ocenění	Internationaler Kunstpreis Kulturstiftung Stadtsparkasse München (2004) Yanghyun Prize (2009)
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Isa Genzkenová, vlastním jménem Hanne-Rose Genzken (27. listopadu 1948 Bad Oldesloe, Německo) je německá umělkyně, která žije a pracuje v Berlíně. Ve svých dílech zkoumá hranice mezi výtvarným uměním, designem, architekturou, informačními technologiemi a individualitou. Jejími primárními médii jsou socha a instalace, v nichž využívá širokou škálu materiálů včetně betonu, sádry, dřeva a textilu. Pracuje také s fotografií, videem, filmem a koláží. Je považována za jednoho z nejvýznamnějších a nejvlivnějších současných německých umělců.

Otec Isy Genzkenové byl lékař, který miloval hudbu. Matka se vzdala svých snů o kariéře na jevišti a začala pracovat pro farmaceutickou společnost. Rodina se přestěhovala z malého města na severu Německa, kde se Isa narodila, do Západního Berlína.^[1]

Studovala výtvarné umění a dějiny umění  na univerzitě výtvarných umění v Hamburku (1968 –1971) a na Berlínské univerzitě umění (1971–1973). V roce 1973 přestoupila na Akademii umění v Düsseldorfu a zároveň studovala dějiny umění a filozofii na univerzitě v Kolíně nad Rýnem. Přivydělávala si jako modelka, aby mohla zaplatit školné. Düsseldorfská akademie jí v roce 1977 udělila cestovní stipendium do Spojených států. Po promoci v roce 1977 Genzkenová vyučovala sochařství na akademii. V roce 1982 se provdala za svého učitele, německého výtvarného umělce Gerharda Richtera a v roce 1983 se přestěhovala do Kolína nad Rýnem. Pár se rozešel v roce 1993  a Genzkenová se přestěhovala zpět do Berlína. Po rozvodu propadla depresím, objevily se u ní problémy s alkoholem a strávila dlouhou dobu v ústavní psychiatrické léčbě. V devadesátých letech po rozvodu s Richterem tíhla ke skupině mladších umělců s radikálními názory, bojující za práva gayů, za životní prostředí a proti válce v Zálivu.^[1]

Genzkenová pracovala v ateliérech v Düsseldorfu a v Kolíně nad Rýnem, několikrát pobývala ve Spojených státech (New York, Hoboken). Četné návštěvy New Yorku byly důležitým aspektem jejího uměleckého vývoje. Obdivovala architekturu a město samotné, které se stalo námětem několika prací včetně jejích knižních publikací a asambláží. V současnosti žije a tvoří v Berlíně. Více než 25 let spolupracuje s galeristou Danielem Buchholzem. Od roku 2004 ji zastupuje obchodník David Zwiner, který pro ni uspořádal několik samostatných výstav.^[2]

Její dílo je zahrnuto ve sbírkách mnoha významných institucí na mezinárodní úrovni, včetně Carnegie Museum of Art, Pittsburgh; nadace Generali, Vídeň; Hirshhorn Museum and Sculpture Garden, Washington, DC; muzeum Ludwig, Kolín nad Rýnem; a Van Abbemuseum, Eindhoven.

V roce 1980 získala Berlínskou uměleckou cenu. V roce 2002 jí Muzeum Ludwigových udělilo cenu Wolfganga Hahna za moderní umění^[3] a v roce 2004 obdržela Mezinárodní uměleckou cenu kulturní nadace Stadtsparkasse Mnichov. V roce 2009 získala cenu nadace Yanghyun v Soulu. V roce 2017 Genzkenová dostala prestižní Císařský prsten (Goslarer Kaiserring) od města Goslar.^[4][5] V roce 2019 obdržela Nasherovu cenu od Nasher Sculpture Center v Dallasu.^[6] V roce 2023 se dostala na první místo v Top 100 žebříčku nejvlivnějších osobností uměleckého světa, který vydává německý časopis Monopol.^[7]

Během třiceti let vytvořila Isa Genzkenová rozmanité a komplexní dílo, které zahrnuje sochy, instalace, filmy, fotografie, obrazy, díla na papíře a koláže. Pro její tvorbu je významný výběr a kombinace tak rozmanitých materiálů jako je dřevo, sádra, epoxidové pryskyřice, beton, ale také plasty a předměty denní potřeby a spotřební zboží.

V letech 1973–1983, v rané fázi své tvorby, vytvořila některé ze svých nejvýznamnějších soch a prací na papíře. Tato díla zahrnují sochy, počítačové tisky, série kreseb, fotografií a filmů. Byla jednou z prvních umělců, kteří experimentovali s digitální technologií. Vytvářela ve spolupráci s fyzikem Ralphem Krotzem velké počítačové kresby, podle nichž pak řemeslník zhotovil dřevěné objekty neobvyklých geometrických tvarů, jako jsou Hyperbolos a Elipsoidy.^[8] Následně se zaměřila na zvuk, který prezentovala v hmotné podobě: jako tisky, fotografie a drobné plastiky na podstavcích.^[9] V roce 1982 představila Genzkenová tzv. Světový přijímač - rádio na bílém podstavci jako ready-made.  Na fotografiích své Hi-Fi-Serie (1979) reprodukovala reklamy na stereofonní gramofony. Na malé vinylové desky nahrála zvuky motorů letadel na letišti v Düsseldorfu. Z jejího zájmu o akustiku se vyvinulo studium světla a prostoru, které našlo výraz v sérii monumentálních oken. Kolem roku 1984 přešla od vytváření elegantních a geometrických dřevěných soch k vytváření sochařských děl ze sádry, betonu a epoxidových pryskyřic.^[9] .

Fascinace architekturou a městskými panoramaty se trvale promítá v jejím díle. V letech 1986–1992 Genzkenová vytvořila sérii sádrových a betonových soch připomínajících různé architektonické objekty, které odrážejí anarchii a chaos městské krajiny. Tyto sochy, které vypadají jako ruiny, se skládají z postupně litých a naskládaných betonových desek s hrubými otvory, okny a interiéry.  Pozdější série sestává z dalších architektonických návrhů nebo návrhů interiérů vyrobených z odlitků z epoxidové pryskyřice, jako jsou sochy sloupů nebo lamp (mrakodrap Columns). Její sloupy, podstavce a koláže spojují nesourodé aspekty z mnoha zdrojů ve zdánlivě nesmyslných, přesto harmonických sochařských kompilacích. Tyto sochy mají mimo jiné podobu nejistě naskládaných sestav designového nábytku z květináčů, prázdných přepravních beden a fotografií, uspořádaných s ohledem na tradice modernistického sochařství. Do svých objektů začleňuje také zrcadla a další reflexní plochy, aby diváka doslova vtáhla do své práce. V roce 1990 nainstalovala na střechu bruselské galerie ocelový rám Camera (1990), který nabízí pohled na město pod sebou. V roce 2000 vytvořila sérii architektonických modelů pod názvem Fuck the Bauhaus. V dalším cyklu Nové budovy pro Berlín, uvedeném na výstavě Documenta 11 v Kasselu roku 2002, navrhla architektonické vize prosklených výškových budov. Mezi její nejsilnější díla patří sochařský soubor Ground Zero (2008), který umělkyně pro soutěž vypsanou k obnovení areálu Světového obchodního centra.

Její sochy z konce 20. století připomínají architektonické modely a některé byly realizovány jako veřejné umělecké projekty. Genzkenová začala pro své sochy využívat stavební materiály z železářství a obchodů pro řemeslníky, které podtrhují dočasný charakter jejích děl. V rámci svého hlubokého zájmu o městský prostor také aranžuje složité a často znepokojující instalace s figurínami, panenkami, fotografiemi a řadou nalezených předmětů. Nové budovy pro New York jsou sestaveny z nalezených útržků plastu, kovu a lepenky z krabic od pizzy.  Asambláže ze série Empire/Vampire, Who Kills Death, původně zahrnující více než dvacet soch, které vznikly po útocích z 11. září, jsou kombinacemi nalezených předmětů – akčních figurek, plastových nádob a různých prvků spotřebního odpadu – uspořádané na podstavcích v architektonicky inspirovaných scénách po destrukci.  Elefant (2006) je sloupec kaskádových vertikálních žaluzií ověnčených plastovými trubkami, fólií, umělými květinami, látkou a několika malými vojáčky a indiány. Německý pavilon na bienále v Benátkách v roce 2007 svou instalací Oil proměnila ve futuristický a morbidní Gesamtkunstwerk.^[10]

Jedno z nejznámějších děl Isy Genzkenové je Rose (1993), přes 8 metrů vysoká socha jediné růže s dlouhým stonkem vyrobená ze smaltované nerezové oceli, která se tyčí nad výstavištěm v Lipsku. Replika Rose II (2007) byla jako její první veřejné umělecké dílo ve Spojených státech instalována na fasádě Nového muzea v New Yorku v prosinci 2010.^[11]Její obrazy zavěšených obručí, společně nazvané MLR (More Light Research) (1992), připomínají gymnastické náčiní zachycené uprostřed švihu a zmrazené v čase.

Od roku 2004 staví kinematografické sestavy s reflexní fólií a dekorativní předměty kupované v diskontech. Ve svých novějších pracích využívá figuríny jako sochy, někdy je obléká do vlastních šatů a zdobí je levnými dekorativními doplňky. Její práce v sérii Schauspieler (Herci) často odkazují na její osobní život. Projekt s názvem Der Spiegel 1989-1991 je série snímků obsahující 121 reprodukcí černobílých fotografií vybraných a vystřižených z německého týdeníku Der Spiegel. Každý obrázek je přilepen ke kousku bílé karty a jednotlivě upevněn v jednoduchém rámu. Zatímco obrázky samotné zůstávají bez titulků, data v názvech seriálu nabízejí vodítka o záměrech umělce.Genzkenová také napsala několik scénářů a produkovala řadu filmů, včetně Zwei Frauen im Gefecht (1974), Chicago Drive (1992),  Meine Großeltern im Bayerischen Wald (1992) a video Empire/Vampire, Who Kills Death (2003).

Vydala řadu publikací a textů představujících její tvorbu, většinou u příležitosti aktuálních výstav například Sculpture as a World Receiver, October Files, Isa Genzken: Retrospective, Isa Genzken: Oil a Isa Genzken. Z pobytu v New Yorku vznikla kniha koláží s názvem I Love New York, Crazy City (1995–1996), obsahující fotografie, mapy, hotelové účty, letáky do nočních klubů a vstupenky na koncerty a další suvenýry.^[8]

První samostatná výstava Genzkenové se konala v roce 1976 v Galerii Konrada Fischera v Düsseldorfu.^[8] Brzy následovala pozvání na další výstavy. Její první institucionální samostatná výstava se konala v roce 1978 v Kabinett für aktuelle Kunst v německém Bremerhavenu.^[12] Reprezentovala Německo na bienále v Benátkách v roce 2007 a své práce vystavovala v předních muzeích po celé Evropě. Genzkenová byla předmětem velké retrospektivy v roce 2009, kterou pod názvem Open Sesame! společně zorganizovalo Museum Ludwigových v Kolíně nad Rýnem a Whitechapel Art Gallery v Londýně. Další významné samostatné výstavy se konaly v Malmö Konsthall, Švédsko (2008); Camden Arts Center, Londýn (2006); The Photographers Gallery, Londýn (2005); Kunsthalle Zürich (2003); a Städtlische Galerie im Lenbachhaus Kunstbau, Mnichov (2003). V roce 2012 představila nová díla pod názvem Hallelujah v Schinkelově pavilonu v Berlíně. Velká retrospektivní výstava byla uspořádána na přelomu let 2013–2014 ve Spojených státech, kde byla postupně k vidění v New Yorku, Chicagu a Dallasu. V roce 2015 uspořádalo Stedelijk Museum v Amsterdamu akci s názvem Mach Dich hübsch! obsáhlou retrospektivu, která byla uvedena také v berlínském Martin Gropius Bau v roce 2016. Na začátku roku 2016 se v Bundeskunsthalle v Bonnu konala výstava Isa Genzken - Models for Outdoor Projects s ​​35 modely realizovaných i nerealizovaných venkovních projektů, každý doplněný o podklady. Některé z těchto modelů již byly k vidění na výstavě All the World's Futures na Benátském bienále v roce 2015.  V roce 2020 Umělecké muzeum v Basileji představilo výstavu Isa Genzken. Práce od roku 1973 do roku 1983. V roce 2021 byla uspořádána její první samostatná výstava v Číně.^[12] K 75. narozeninám Isy Genzkenové bylo v Nové Národní galerii v Berlíně vystaveno 75 soch, zahrnujících všechny fáze její tvorby. Mezi hlavní vystavená díla patří 10 metrů dlouhé  Blau-grau-gelbes Hyperbolo 'MBB'  (1981), Atelier (1990), Venedig (1993), Nofretete – Das Origina l (2012) a Schauspieler (2013). Kovová plastika Růžová růže před galerií nese nápis Růže mají trny.^[13][14]

V České republice byla její díla k vidění na výstavách pořádaných galerií Rudolfinum v Praze v roce 2011 (Já, bezesporu) a 2019 (A Cool Breeze ).^[15] Ida Genzkenová byla jednou z umělkyň zařazených do výstavy Elmgreen & Dragset: READ pořádané v Kunsthalle Praha na přelomu roku 2023–2024.^[16]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Isa Genzken na německé Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Isa Genzkenová na Wikimedia Commons
• Přehled výstav na webu mutualart.com
• Ida Genzkenová na Benátském bienále 2007 (youtube)