Emil Jannings
Rodné jméno	Theodor Friedrich Emil Janenz
Narození	23. července 1884 Rorschach, Švýcarsko
Úmrtí	2. ledna 1950 (ve věku 65 let) Strobl, Rakousko
Místo pohřbení	Sankt Wolfgang im Salzkammergut - cemetery
Aktivní roky	(1914–1945)
Choť	Hanna Ralph (1919–1921) Lucie Höflich (1921–1923) Gussy Holl (1923–1950)
Příbuzní	Werner Jannings (sourozenec)
Oscar
Nejlepší mužský herecký výkon 1927 / 1928 Poslední komando a Velké pokání
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Emil Jannings, rodným jménem Theodor Friedrich Emil Janenz (23. července 1884, Rorschach, Švýcarsko – 2. ledna 1950, Strobl, Rakousko), byl německý herec švýcarského původu působící v Německu a krátce i v Hollywoodu na konci dvacátých let 20. století. Byl prvním umělcem, který kdy získal Oscara. Za výkony ve filmech Poslední komando a Velké pokání mu americká Akademie filmového umění a věd ve svém historicky prvním hlasování udělila cenu za nejlepší mužský herecký výkon. Jannings se prvního udílení zúčastnit nemohl a proto mu cenu předali ještě před slavnostním večerem.^[1]

Emil Jannings se narodil ve městě Rorschach ve švýcarském kantonu St. Gallen. Byl pokřtěn jako Theodor Friedrich Emil Janenz a byl to syn rusko – německé matky židovského původu a amerického otce. V 16 letech odešel z domova, aby dva roky působil jako námořník. Pak se vrátil do Görlitzu, kam se jeho rodina přestěhovala. Začal působit v místním divadle, později hrával v Brémách a v Lipsku.

Divadelní kariéru rozvíjel jako součást souboru Maxe Reinhardta v Berlíně. Ve filmu se objevil již v roce 1919, kdy hrál v Madame DuBarry režiséra Ernsta Lubitsche. Snímek Poslední štace vznikl v roce 1924 a režíroval ho Friedrich W. Murnau. Jannings v něm ztvárnil stárnoucího hotelového kurýra, který je již na pokraji svých sil. Ředitel ho proto přeřadí na místo uklízeče toalet. S novou životní etapou se snaží vyrovnat po svém. Jannings pak s Murnauem spolupracoval ještě dvakrát.

V roce 1927 odjel do Hollywoodu na pozvání studia Paramount. Natočil pro ně pět filmů, všechny němé. Ve filmu Poslední komando ztvárnil postavu bývalého generála carské armády, jenž je osudem degradován do role hollywoodského statisty a dostává nabídku hrát ve filmu právě carského generála. Za tento výkon byl oceněn čerstvě vzniklou Cenou Akademie. Emil Jannings byl vůbec prvním člověkem oceněným Oscarem. Jelikož se prvního udílení v květnu 1929 nemohl účastnit, Akademici mu ocenění udělili měsíc dopředu.^[2] Jannings tuto cenu získal i za výkon ve filmu Velké pokání z roku 1927.

Po Hollywoodském úspěchu se vrátil zpět do Německa. Jeho hrubému hlasu s německým akcentem nebylo jednoduché rozumět a tak po vzniku zvukového filmu opustil Státy, aby působil v Evropě. S režisérem Josefem von Sternbergem natočil dramatický film Modrý anděl, ve kterém si zahrál po boku svůdné Marlene Dietrich.

Po návratu do Německa a po vzniku Třetí říše se Jannings věnoval filmům i nadále, byť to byly filmy podporující a propagující nacistickou ideologii. Jeho spolupráce s ministrem propagandy Goebbelsem se mu stala po válce osudná a k filmu se již nedostal. Odstěhoval se do rakouského městečka Strobl, kde 2. ledna 1950 zemřel. Pohřbený je na hřbitově v St. Wolfgang im Salzkammergut.^[3]

Jannings byl ženatý celkem čtyřikrát.

Soška Oscara, kterou Jannings v roce 1929 získal, je dodnes uchována ve Filmovém muzeu v Berlíně.

Rakouské občanství získal v roce 1947.

Od roku 1960 má na chodníku slávy v Hollywoodu hvězdu.^[4]

Jannings natočil v Los Angeles pět snímků, všechny byly němé a všechny pro studio Paramount. Do dnešní doby se nepoškozené zachovalo pouze Poslední komando. Z filmů Patriot a Velké pokání se zachovaly pouze částečné fragmenty. Zbylé dva filmy, Street of Sin a Popeleční středa, jsou považované za ztracené úplně.

Cena Oscar se ve svých začátcích udělovala za více hereckých výkonů v tomtéž časovém rozpětí, proto je uváděno, že Emil Jannings získal cenu za oba filmy (Poslední komando a Velké pokání). To, že film dnes již neexistuje, z něj dělá jediný snímek, který byl oceněný Oscarem za herecký výkon, a který je ztracený.^[5]

• Arme Eva (1914)
• Madame DuBarry (1919)
• Dcerušky pana Zajíčka (1920)
• Anna Boleynová (1920)
• Žena faraonova (1922)
• Tragédie lásky (1923)
• Poslední štace (1924)
• Kabinet voskových figurín (Das Wachsfigurenkabinett, 1924) – role: Hárún al-Rašíd
• Tartuffe (1925)
• Faust (1926)
• Velké pokání (1927)
• Poslední komando (1928)

• Modrý anděl (1930)
• Dobrodružství krále Pausola (1933)
• Vládce (1937)
• Robert Koch, bojovník se smrtí (1939)
• Ohm Krüger (1941)

Má-li film distribuční název, je uveden pod ním.

• 1927 / 1928: Nejlepší herec – Poslední komando a Velké pokání (cena)

• 1938: Nejlepší herec – Vládce (Volpiho pohár – cena)

• OSBORNE, Robert A. 80 years of the Oscars. New York: Abbeville Press Publishers, 2008. 440 s. Dostupné online. ISBN 978-0-7892-0992-4. (anglicky) 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Emil Jannings na Wikimedia Commons
• Emil Jannings v Česko-Slovenské filmové databázi
• Emil Jannings v Internet Movie Database (anglicky)