Duchovní minimalismus, nebo též mystický minimalismus, spirituální minimalismus, či svatý minimalismus apod. (anglicky Holy minimalism) je výraz označující hudební směr skupiny skladatelů západní klasické hudby konce 20. století.

Skladby duchovního minimalism se vyznačují minimalistickou kompoziční estetikou a důrazem na zřetelně duchovní nebo mystický námět.

Označení duchovní minimalismus může být někdy chápán pejorativně.^[1] Sami skladatelé většinou odmítali toto označení,^[2]. Nelze v této souvislosti ani hovořit o samostatné "hudební škole" v pravém slova smyslu. Jejich značná odlišnost ať již národnostní, či jejich rozdílné duchovní zázemí a kompoziční inspirace, činí označení velmi problematickým. Je však obecně rozšířen a užíván, byť některými muzikology a hudebními kritiky kriticky, především z důvodu absence lepšího výraz. Určitou alternativy názvu může být označení "novokontemplativní hudba (Neo-Contemplative Music)".

S rostoucí popularitou minimalistické hudby v 60. a 70. letech 20. století, která často kontrastovala s obecně uznávanou hudební estetikou serialismu a aleatorické hudby, se někteří skladatelů ve své tvorbě orientovali k minimalistické tvorbě skladatelů Terry Rileyho, Philipa Glasse a Steva Reicha, začali pracovat s tradičnější představou prosté melodie i harmonie v zásadně zjednodušeném systému.^[3] Tento přechod byl často chápán jako prvek hudební postmoderny nebo jako projev novoromantismu, vnímaného jako návrat k lyricismu 19. století.

Mezi nejvýraznější příklady praktikující tento směr patří skladatelé Arvo Pärt, John Tavener, Henryk Górecki, Alan Hovhaness, Sofia Gubajdulina, Gija Kančeli, Hans Otte, Pēteris Vasks, Vladimír Godár a další.

• Thomas, Adrian. Górecki. Oxford: Clarendon Press; New York: Oxford University Press, 1997. ISBN 0-19-816393-2

• The Classical Music Guide Forums