Borovice Thunbergova
Borovice Thunbergova (Pinus thunbergii)
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše	rostliny (Plantae)
Podříše	cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení	nahosemenné (Pinophyta)
Třída	jehličnany (Pinopsida)
Řád	borovicotvaré (Pinales)
Čeleď	borovicovité (Pinaceae)
Podčeleď	borovicové (Pinoideae)
Rod	borovice (Pinus)
Binomické jméno
Pinus thunbergii Parl., 1868
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Borovice Thunbergova (Pinus thunbergii) je druh borovice pocházející z východní oblasti Asie. Tato stálezelená rostlina je nejčastěji v Japonsku pěstovanou jehličnatou dřevinou. Druhové jméno thunbergii dostala na počest švédského biologa a lékaře Carla Petera Thunberga, žijícího na rozhraní 18. a 19. stoletím, jenž jako jeden z prvých publikoval informace o dosud neznámé flóře Japonska.^[2][3]

Dřevina je původním druhem ve východní Asii, pochází z japonských ostrovů Honšú, Kjúšú, Šikoku a z pobřežních oblastí na jihu Korejského poloostrova. Je dominantní borovicí od pobřeží do nadmořské výšky 1000 m n. m., kde je klima teplé, vlhké, mírné a s malým nebo žádným mrazem. Historicky se jedná o jeden z nejdůležitějších stromů používaných v japonské architektuře již od 14. století, v historických obdobích Muromači a pozdějším Edo.

Druhotně byla Borovice Thunbergova zavedena do přírody Číny a později začala být dovážena i do Spojených států amerických, hlavně do severských států Maine a New York. Zprvu, asi do roku 1990, byla považována za vynikající druh pro znovu zalesňování lesních holin hlavně podél severovýchodních mořských břehů. V Americe však tyto stromy začaly být napadány americkým druhem hlístic háďátkem borovým (Busaphelenchus xylophilus), vůči kterému jsou původní americké druhy borovic odolné, ale dovezené asijské nemají proti němu žádnou resistenci.^[2][3][4]

Borovice je i ve středoevropských podmínkách na půdní podmínky velmi skromná, je do −30 °C plně mrazuvzdorná, většinou roste v nízkých až středních výškách do 1000 m. Dává přednost hlavně propustné, hluboké, písčitohlinité až silně písčité půdě, dobře se jí daří v nepřemokřené a raději sušší. Nejvhodnější je mírně kyselý substrát, naopak nevyhovuje vápenaté podloží. Pro její výsadbu je výhodné co nejvíce osluněné stanoviště, ze všech borovic nejvíce toleruje zasolenou půdu a má velkou odolnost vůči suchu.

V Japonsku je jednou z nejdůležitějších dřevin, vysazuje se v lesích, zahradách a parcích, patří mezi oblíbené dřeviny ke tvarování a bez ní by japonská zahrada nebyla považována za kompletní. V Evropě je spíše zajímavou sbírkovou solitérou, její zakrslé a nižší kultivary se spíše vysazují do větších skalek, je vhodným druhem k ozelenění písčitých strání poblíž vodních ploch. K anemogamickému opylování dochází v dubnu až květnu, semena dozrávají v říjnu.^[2][5][6][7]

V nejpříznivějším prostředí své domoviny může tento strom dosáhnout výšky až 30 m a kmen výčetní tloušťky až 2 m, koruna bývá široce kónická nebo deštníková a většinou je nepravidelná. Kůra je v mládí světle šedá, ve stáří je tmavě šedá, drsná, tlustá a silně šupinovitá. Zimní pupeny jsou eliptické, stříbřitě bílé a dlouhé od 12 po 18 mm. Větve jsou obvykle mohutné a často zkroucené, rostou vodorovně nebo jsou mírně svěšené.

Jehlice rostou ve svazečcích po dvou, jsou tuhé, matně zelené, bývají dlouhé 6 až 12 cm a tlusté 0,5 až 2 mm. Na bázi mají vytrvalé pochvy, po obvodě jsou jemně pilovité a vytrvávají na stromě tři až čtyři roky. Mají dýchací průduchy po obou stranách a mohou mít šest až jedenáct pryskyřičných kanálků.

Samčí šišky jsou velké 1,5 cm a bývají ve svazečcích na koncích větví, po vyprášení pylu opadají. Samičí šištice vyrůstají osamoceně nebo po dvou či třech, ve zralosti jsou krátce stopkaté, hnědé, dlouhé asi 5 cm, široké 3,5 cm a otevírají se po uzrání semen. Semeno je obvejčité až elipsoidní, tmavě hnědé až černé, asi 5 mm velké a má blanité křídlo 1 až 1,5 cm. Semena jsou velmi lehká, jeden kilogram jich váží až 15 tisíc kusů.^{[2][3][5][6][7][8][9]}

V přírodě se dospělé borovice samovolně rozšiřují semeny, která začínají produkovat stromy již ve věku čtyř či pěti let. První rok se mladé semenáče doporučuje chránit vůči větru, u mladých jedinců bývá průměrný roční přírůstek výšky 30 až 45 cm.

V Česku se borovice Thunbergova množí výsevem převážně dováženého osiva, kdežto kultivary se roubují na tři až čtyřleté semenáče borovice lesní. Pro docílení nižšího vzrůstu a hustšího habitu je možno zaštipovat nové výhony, ještě ve tvaru tzv. svíček, které zkracujeme o jednu až dvě třetiny délky.^[8][10]

Řezivo z tohoto druhu borovice slouží v Japonsku hlavně pro stavbu budov a výrobu nábytku, mimo to se používá na železniční pražce, ploty, různé sloupy, palety, bedny, desky na podlahy, výrobu dřevovláknitých desek i na dřevěnou buničinu využívanou pro výrobu papíru. Jsou jedny z nejdůležitějších dřevin, jsou využívané i jako větrolamy a pro stabilizaci písečných dun v pobřežních oblastech. Je vypěstována řada okrasných kultivarů, různě vzrůstných, převislých i vhodných pro bonsaje, které jsou obzvláště oblíbené v japonské kultuře, v Evropě se ale vysazují jen zřídka. V Americe původní nadšení pro tento druh opadlo a v některých oblastech zamořených háďátky není jeho výsadba doporučována.

Stromy jsou tolerantní vůči slaným větrům, což z nich dělá druh dobře přežívající i na větrném mořském pobřeží. Tam se následkem pravidelných větrů jejich kmeny při růstu ohýbají a koruny se při dlouhodobém vystavení větrům zplošťují.^{[2][3][8][10][11]}

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Borovice Thunbergova na Wikimedia Commons
• Taxon Pinus thunbergii ve Wikidruzích