Tento článek potřebuje úpravy.

Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.

Biometrika (též biometrie) je obor zabývající se měřením a vyhodnocováním:

• kvantitativních znaků živých organizmů (obory: biologie, lesnictví, krajinářství atp.);
• biologických charakteristik a charakteristik chování lidí (obory: autentizace a identifikace osob, kriminalistika, forenzní vědy atp.).

Tomuto členění odpovídá náplň biometrických laboratoří a institutů.

Automatická metoda autentizace je založená na rozpoznávání jedinečných biologických charakteristik subjektu – živé osoby. Metoda vychází z přesvědčení, že některé biologické charakteristiky (morfologické, fyziologické) jsou pro každého živého člověka jedinečné a neměnitelné. Proto se používá k identifikaci osob a jedná se tak o osobní údaj. Jejich nezměnitelnost je ovšem nevýhoda z hlediska bezpečnostních systémů. Při vyzrazení nelze charakteristiky změnit, jako to umožňuje heslo. A charakteristiku lze relativně snadno napodobit a zabezpečení tak obejít.^[1][2][3][4] Částečně toto řeší tzv. odvolatelná biometrie.

Na rozpoznání otisků prstů existuje několik metod. Výše uvedená metoda vytváří obraz detekce teplotních rozdílů. Jiné užívají přímý optický snímek nebo měří nepatrné změny elektrického náboje na povrchu prstu. Uživatel přejede prstem po čidle, které je tvořené jedním mikročipem. Pokrývá je termocitlivá vrstva, která je sestavená ze 14 000 zobrazovacích prvků. Čip konvertuje nepatrné teplotní rozdíly, které zaznamenal, na 50 až 100 obrazových řezů ukazujících charakteristické čáry. Speciální software asi za desetinu sekundy složí řezy do celkového snímku. Ten lze ukázat na monitoru a uložit do databáze. Počítač pro bezpečnostní systém zpracuje snímek pomocí složitého algoritmu a vytvoří digitální identifikační kód.

Při analýze unikátních charakteristik uživatelovy duhovky se získaná data ukládají v digitálním formátu do databáze. Zařízení podobné kameře pořídí za několik sekund soubor snímků oka. V zařízení je objektiv projektující snímky na CCD (prvek s nábojovou vazbou). Analogové údaje snímků se digitalizují a posílají k analýze do procesoru. Snímky zpracovává speciální software. Nejdřív najde všechny údaje o očním víčku a odstraní je, potom lokalizuje rozhraní mezi duhovkou, zornicí a očním bělmem a data, která se týkají pouze duhovky, oddělí. Program zmapuje duhovku bod po bodu a používá přitom souřadnicový systém, který bere v úvahu, jak je zornička rozšířená. Údaje o jasnosti každého bodu shromažďuje a analyzuje. Vytvořený kód je 512bytové binární číslo (asi 4 tisíce nul a jedniček). Při identifikaci se provede to samé jako při zápisu a rovněž se vytvoří digitální kód. Ten se porovná s kódem z databáze.

Další formy identifikace jsou například:

• podle oční sítnice
• podle obličeje
• podle mapy žil na dlani ruky
• podle DNA
• dynamika stisku kláves
• charakteristika hlasu
• charakteristika písma
• charakteristika mozkových vln^[5]

Blokové schéma ilustruje dva základní módy (režimy) biometrického systému:

1. Vytvoření vzorového obrazu (otisku prstu, tváře entity A), jeho registraci a uložení do databáze.
2. Ověřování (autentizaci) entity A vůči entitě B, tj. sejmutí obrazu entity A a porovnání s obrazy uloženými v databází.

Kde:

• entita A  je ověřovaná osoba, žádající přístup do objektu, počítače Apple atp;
• entita B je „e-vrátný“ objektu, i-phone Apple, atp.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Biometrics na anglické Wikipedii.

• biometrický pas

• Obrázky, zvuky či videa k tématu biometrie na Wikimedia Commons