Agnolo Bronzino
Rodné jméno	Agnolo di Cosimo di Mariano
Narození	17. listopadu 1503 Florencie
Úmrtí	23. listopadu 1572 (ve věku 69 let) Florencie
Národnost	Italové
Povolání	malíř, básník a projektant
Zaměstnavatelé	František Maria I. z Rovere Cosimo I. de Medici
Funkce	dvorní malíř (od 1537)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Agnolo di Cosimo (italsky: [ˈaɲɲolo di ˈkɔːzimo]; 17. listopadu 1503 Florencie – 23. listopadu 1572 Florencie), známý jako Bronzino (italsky: Il Bronzino [il bronˈdziːno]) nebo Agnolo Bronzino, byl italský manýristický malíř z Florencie. Jeho přezdívka, Bronzino, může odkazovat na jeho relativně tmavou pleť^[1] nebo zrzavé vlasy.^[2]

Celý život žil ve Florencii a kolem 40. roku svého živtoa byl zaměstnán jako dvorní malíř toskánského velkovévody Cosima I. Medicejského. Byl především portrétistou, ale také maloval mnoho náboženských a několik alegorických námětů, mezi něž patří pravděpodobně jeho nejznámější dílo asi z let 1544 až 1645 Venuše, Amor, Pošetilost a Čas, které se nyní nachází v Londýně. Mnoho portrétů Medicejských existuje v několika verzích s různou mírou účasti samotného Bronzina, protože Cosimo byl průkopníkem kopírovaného portrétu zaslaného jako diplomatický dar.

Vyučil se u Pontorma, předního florentského malíře první generace manýrismu, a jeho styl jím byl značně ovlivněn. Jeho elegantní a poněkud protáhlé postavy však vždy působí klidně a poněkud rezervovaně, postrádají vzrušení a emoce nacházející se v dílech jeho učitele. Často byly shledávány chladnými a umělými a jeho pověst trpěla všeobecnou kritickou nepřízní spojenou s manýrismem v 19. a na počátku 20. století. Poslední dekády oceňují jeho umění více.

Bronzino byl žákem malíře Raffaellina del Garbo, nicméně největší vliv na něj měl významný florentský pozdně renesanční malíř Jacopo Pontormo, který se stal dokonce jeho adoptivním otcem. S Pontormem maloval v letech 1522–1525 fresku v kartouze Galluzzo nedaleko Florencie, v letech 1535–1536 ve vile Medici v Careggi a mezi lety 1538–1543 ve vile Medici v Castellu. Kromě toho pracoval na náboženských a mytologických obrazech, které navzdory značné originalitě, vycházely z díla jeho učitele Pontorma. V roce 1530 ho získal pro svůj dvůr v Urbinu vévoda Francesco Maria I. della Rovere. Pro vévodu tvořil zejména mytologické a alegorické fresky pro jeho vilu Imperiale u Pesara. Ve službách dalšího vévody z rodu della Rovere, uměnímilovného Guidobalda II., namaloval kromě efektního portrétu také skvostné plátno Apollón a Marsyas.

V roce 1533 se vrátil Bronzino zpět do Florencie, kde získal u medicejského dvora prestižní funkci dvorního malíře. Společensky obratný malíř patřil hned od začátku k nevelkému okruhu intelektuálů, literátů a umělců, kteří začali pracovat na státní propagandě vládnoucího vévody Cosima I. Od roku 1537 se stal členem malířské společnosti svatého Lukáše a vstoupil do florentské akademie. Kromě let 1546–1547, kdy na náklady vévody studoval dílo Michelangela v Římě a ročního pobytu v Pise už Florencii nikdy neopustil. Stejně jako další malíři ve službách evropských renesančních panovníků pracoval kromě obrazů i na složitých ceremoniálních inscenacích medicejského dvora. Proslulé byly například jeho dekorace a efemérní architektury při příjezdu budoucí velkovévodovy manželky Eleonory Toledské (1522–1562). Jako scénograf pracoval Bronzino i na jejich svatbě v roce 1539, která byla pojatá, jako velkolepá divadelní inscenace.

Kromě toho se podílel na výzdobě velkovévodských sídel. V interiéru Palazzo Vecchio vymaloval pro kapli velkovévodkyně výjevy ze Starého zákona. Pro Eleonoru Toledskou namaloval také řadu dalších náboženských obrazů. V letech 1540–1555 pracoval na kartonech pro florentskou manufakturu na tapisérie, ze kterých bylo utkáno 16 scén ze života Josefa Egyptského. Ve stejné době maloval četné oltářní obrazy pro florenstské kostely a alegorické obrazy přímo pro vévodu, z nichž vyniká slavná Alegorie Touhy, určená jako diplomatický dar pro francouzského krále Františka I.

Bronzino proslul nejvíce už ve své době jako vynikající a vyhledávaný portrétista. Kromě četných portrétů velkovévody Cosima I. a jeho manželky, pracoval na podobiznách jejich dětí, členů dvora a významných florenťanů – básníků, spisovatelů a hudebníků. Velké množství virtuózních portrétů se dochovalo v četných kopiích a dílenských replikách, na kterých pracovala řada dalších malířů pod Bronzinovým dohledem. Mezi jeho nejznámější spolupracovníky patřili Lorenzo di Bastiano Zucchetti nebo Giovanni Maria Butteri. Zcela zvláštní postavení měl v jeho dílně malíř Alessandro Allori, jeho nejlepší následovník a později také adoptivní syn. Tak jako v dalších případech, se Bronzinovy portréty rodiny Medici stávaly vzácným státním darem dalším panovnickým rodinám.

Jeho portréty jsou většinou zobrazovány na pozadí architektury, která vyjadřuje jejich sociální portrétovaných. Chladné, odměřené a jakoby vzdálené tváře se nevyznačují psychologickou hloubkou, ale přesným popisem jejich podoby. Bronzino je mistrem látek a drapérií, jejichž kompozici se učil snad z obrazů Hanse Holbeina. Odměřenost portrétovaných osob je znásobena zvláštním světlem a lokálně pojatými barvami.

Bronzino proslul během své kariéry jako autor četných oltářních obrazů a obrazů s církevními náměty. Náboženské scény stály u začátků jeho oslnivé kariéry. Jeho rafinované kompozice za použití vytříbené ikonografie provázela bravůrní malířská technika, výrazně ovlivňující malířské prostředí florentského manýrismu – typické pro něj byly mramorově sošné postavy a jásavé barvy. Takový je i oltářní obraz Oplakávání Krista z roku 1545, který objednal jako diplomatický dar velvyslanec císaře Karla V. kardinál Nicolas se Granvelle pro Zanchini Kapelle v kostele Santa Croce.

V roce 1572 byl Bronzino jmenován konzulem florentské akademie; zemřel o necelý měsíc později 23. listopadu 1572. Pohřben je ve florentském kostele San Cristoforo.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Agnolo Bronzino na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Agnolo Bronzino
• ČT 2011, dokument Agnolo Bronzino: Eleonora z Toleda